CFC Kladno

Modré šípy v Andalusii

15.4.2021 21:05

Od roku 2015 jsme s klukama v různém složení jezdili nabírat jarní kilometry do oblíbených cyklistických destinací. Vloni jsme cestu museli kvůli Covidu bohužel zrušit a i letos bylo hodně namále. Nakonec jsme se s Márou rozhodli, že podruhé se o výjezd připravit nenecháme a že celé martyrium cestování v covidové době podstoupíme. Ono to není zas tak tragické. Například já osobně, jakožto někdo se s kladným vztahem k hazardním hrám, jsem si vysloveně užíval pocit napětí, který přinášelo čekání na výsledky PCR testu pár hodin před odletem. Kromě testů se bylo třeba registrovat do všelijakých systémů. Ani zde jsme nic nepokazili a přes skoro prázdné letiště se dostali do proslulého Boeingu 737 Max a vyrazili směr Malaga. Původně jsme plánovali Mallorku, ale předpověď počasí nás přiměla několik dní před odletem zvolit jižnější alternativu. Přinášelo to s sebou podstatnou výhodu v tom, že jsme mohli prozkoumat místo, které jsme doposud nenavštívili. Z Malagy jsme zamířili východně do strategicky umístěného městečka Torre del Mar. V porovnání s Tenerife nebo Gran Canarií se zde nabízela alespoň nějaká možnost rovinatých vyjížděk. Jistě ne tolik, jako na Mallorce, ale v odpočinkový den nám to přišlo vhod. Kvůli rovinám jsme zde ale nebyli a hned první den vyrazili do hor. Pohoří Sierra de Tejeda se zvedá do výšek nad 2000 metrů, přičemž na silničním kole lze dojet do 1300. Pobřeží je trochu rušnější, ale kousek do vnitrozemí začíná klidná krajina protkaná kvalitními silnicemi a sem tam nějakou malebnou živou vesnicí. Hned první den jsme natočili 122 km s parádním patnáctikilometrovým kopcem. Nahoře celkem foukalo a byla i dost zima, a proto jsme následující den strávili v nižší nadmořské výšce. I tak se tam pár slušných kousků vlezlo a zvlášť ten na Canillas stál za to. Celkem 2748 m převýšení na 148 km. Škoda, že skoro všechny sjezdy byly na mokru, člověk si to tak neužije. Jedno odpoledne jsme tradičně vyčlenili pro pěší túru. Pří výstupu na El Cielo nám počasí úplně nepřálo a vršek byl zahalen v mlze. K mé radosti tam ale byla trocha čerstvě napadaného sněhu, takže jsme si přišli jako v pořádných horách. Myslím, že i pro horskou turistiku je Tejeda zajímavá. Po odpočinková vyjížďce podél pobřeží do Nerjy následovala 5. den královská etapa kolem Tejedy, dlouhá 170 km s 2847 m převýšení. Počasí pěkné, z vršku krásné výhledy na zasněžený Mulhacén. Trasa super, škoda jen, že jsem si druhou půlku moc neužil kvůli pomalému defektu. Navíc se mi ztratil nástavec na pumpičku a Mára ji nevezl v domnění, že ji mám já. Naštěstí to zas tak rychle neucházelo, ale i tak se zatáčky skoro nedaly jet. Také následující den do hor na Zafarrayu byl složitější, než jsem čekal. Nejdřív 5 km jezdivého kopce, ale pak přišel úsek s hroznými stojkami až do Canillas. To mi vzalo dost sil a hlavní kopec jsem dost protrpěl. Pak jsem se rozjel, ale začala mi docházet voda a chvilku trvalo, než jsem nějakou našel. Jinak pohoda, až na protivítr od moře, co se zas zvednul. Poslední den už jen krátké ranní svezení před balením kola, klasicky na samotku. Zas to hrozně uteklo. Řekl bych, že tato část Andalusie si v ničem nezadá s populárnějšími cyklistickými destinacemi a lze ji každému doporučit. Kromě sportovního rozměru jsme velmi ocenili možnost zajít po tréningu do restaurace a dát si dobré jídlo a točené pivo. Člověk si hodnotu těchto drobných radostí neuvědomí, než o ně přijde. Nezbývá, než náš všem přát, ať už si co nejdříve můžeme sportovní, gurmánské i společenské radosti libovolně užívat i doma. Ze Španělska Víťa Novák

Zdenda v Pobaltí, den 23-24, závěr reportáže

22.2.2021 12:54

V půl druhé jsem pocítil, že se koupu. Nebyl to rybník, byl to stan bez plachty. Ráno nevím, jak jsem se vyspal. Asi špatně. Přišlo to při jízdě, očiska se zavírala, hlava padala. Brzdím o 70 km dále, nacpávám žaludek jídlem a dávám pořádnýho magoráka. Nepovedlo se, lehám a na hodinu usínám. Kvalitní spánek na dřevěné lavici mi kupodivu pomohl. Blíží se odbočka Vilnius 77 km. V itineráři jsem ho měl v plánu. Vím, že město s památkami je nádherné, ale myšlenky na ně opouštím a valím na jih do Kaunasu. Škoda. Po cestě míjím odbočku Klaipėda 217 km, kde se nachází Kurská kosa, můj první pobaltský zážitek. Kaunas mě vítá v 18:30. Čeká mě prohlídka památek a začíná famozně v podobě tří žen na bulváru Svobody. V družném rozhovoru si vesele povídaly. Konečně ženy. Jednu jsem kolem pasu otočil a zrovna tu, která mě převyšovala. Viz foto. Následuje prohlídka radnice, kterou místní nazývají Bílá labuť, pak mešita z r. 1934, pravoslavný kostel sv. archanděla Michaela z r. 1893 a mnoho dalších zajímavých historických staveb. Po 2,5 hodině opouštím staré město a nádherný Kaunas, který mi vynahradil Vilnius. Přejíždím řeku Němen a mířím směr Polsko. Za městem si za nocleh vybírám betonový přístřešek, kde mě přikrývá a uspává teplý vzduch. Dobrou noc.
Ráno odjíždím v 9 hodin. Mám špatný den a vůbec se cítím nanic. Doléhá na mě smutek jako v Tallinu, když jsem otáčel sebe i kolo směrem na jih. No, nedá se nic dělat, vracím se domů. Aspoň se trochu odreaguji v městě Marijampolė, kde je šest mostů přes řeku Šešupé. Hned jsem přepadl obchod, kde bylo tolik po zdi vyrovnaného alkoholu, až mě polil pot. Připomnělo mi to Ukrajinu na hranicích se Slovenskem. Venku jsem si zaparkoval kolo mezi dvěma motorkami. Nádhera, jako kdybych mezi ně patřil. Po cestě navštěvuji aeroklub. Napadá mě, že bych domů odletěl. Tak hranice je tu po 120 km, směrovka ukazuje Praha 960 km a domů mi schází 7 dní, abych se vrátil přesně po měsíci. Na hranici usedám a opět přemítám. Dnes dlouho. Opouštím Pobaltí. 1. Estonsko, 2. Lotyšsko, 3. Litva. To je pořadí, které ve mě zanechalo mé velké dobrodružství. A nádherné vzpomínky. Děkuji Pobaltí, že si mě přitulilo a ve zdraví mě odtulilo. Děkuji klubu CFC, že mi po návratu daroval z Rigy Latvijas Balzams. Děkuji přátelům cykloturistiky a sportu. Děkuji za čtení, pokud vás to zajímalo. Přeji vám hodně kilometrů nejenom na kole a cestujte, je to paráda. Tak ahoj, borci.
Z Pobaltí Zdeněk Mračko

Zdenda v Pobaltí, den 21-22

9.1.2021 18:21

Při ranním vstávání slyším, jak na plechovou střechu dopadají kapky. Přemýšlím, že bych ještě poležel, ale smrad ze záchodů mě rychle vyžene ven. I když prší, tak si za odjezdu broukám. Po 10 km mi spadne brada i nohy. Hlavní tah má podobu písku a bláta. Doprovází mě 18 kilometrů, než konečně přijchází asfalt. Ale jenom na 800 metrů a dál zase to samý. To je po ránu peklo, až mě z toho brní a bolí ruce. Blíží se město Madona, kde využívám parčíku s tekoucím potůčkem. Déšť mi nějak nevadí a kvůli očistě těla jdu do naha. S mýdlem vykonávám hygienu a z té studené vody jsem tak rozhicovaný, že si připadám jak v Priessnitzových lázních. Až jsem dostal chuť na pivo. Zastavuji u malého obchůdku a při vstupu mě vítají dvě korpulentní ženy. Byly moc příjemné a vstřícné. S pivem v ruce se ptám, proč tu mají kameru. Inu, zákon, alkohol stop. Stát špehuje po 19. hodině. Po přátelském rozloučení opět vyrážím do deště, který mě trápí dalších 60 kilometrů. Ale už vidím můj nový domov, benzínku, kde dnes končím. Cítím teplo, očistu a jídlo. Hned dostávám darem jablko. Po očistě s beru pyžamo (tepláky) a vidím, že tu k mé radosti mají bufet. Hned si vybírám, hlavně teplé jídlo, které s radostí zapíjím pivíčkem. Vytahuji deník kapitána a zapisuji dnešní uplakané zážitky. Čas 30 minut po půlnoci mě nutí dopsat, dopít a na kutě. Dobrou noc.
Konečně sluníčko mi otevřelo očiska. Využívám tepla a balím stan. Jdu se rozloučit s obsluhou a poděkovat za azyl. Jedu proti proudu řeky Daugavy. Nazývá se též Západní Dvina, pramení v Rusku, je dlouhá 1020 km a vlévá se do Baltského moře. Přijíždím do města Jēkabpils. Je to osmé největší město v Lotyšsku a leží 77 metrů nad mořem. Přivítá mě rybníčkem s vodotryskem, kostelem starověrců ze 17. století a Struveho soustavou 265 triangulačních bodů, která se táhne z Norska až k Černému moři v celkové délce 2820 km. Pochází z let z r 1816 - 1855 a jejím úkolem bylo určit přesné rozměry Země pomocí poledníku. Velmi zajímavý počinek. Ale největší radost mi udělalo, když jsem na trhu pořídil pro vnučky pletené ponožky. Po projetí krásným starým městem jsem zamával a nasměroval kolo na Litvu. Někdo na mě myslí s náhradním kolem, zavěšeným na značce. Díky. Vítá mě město Daugavpils, česky Dvinohrad, druhé největší v zemi, kde se nachází kostely a chrámy. Největší je chrám svatých Borise a Gleba z roku r 1905, který pojme až 5000 věřících a k mému úžasu byl postaven během jediného roku. Staré město není, povídala mi do ucha starousedlice. Tak aspoň památeční magnetku a za mávání sochy se šálou valím do 18 kilometrů vzdálené Litvy. To byla dřina, na hranici opět brzdím, sedám a probírám vzpomínky na Lotyšsko. Vlevo je za 45 km Bělorusko, vpravo po 400 km Baltské moře. Nic se mi nemůže stát. Po 120 km brzdím. Moje chudé tělo potřebuje dobít papáníčkem. Pak spokojeně nasedám s pomocí odrážecí nohy roztáčím šlapky. Mraky - moji příbuzní - se blíží, a tak hledám spánek. Už za deště parkuji na zastávce. To se moc nepovedlo. Zima, mokré rozvěšené hadry a střecha je špatná. Ale aspoň něco. Tak dobrou noc. Z Litvy Zdeněk Mračko

CFC Kladno Vám přeje
šťastné a veselé vánoce, hodně zdraví a sportovních úspěchů v roce 2021

20.12.2020 18:37

Zdenda v Pobaltí, den 19-20

11.12.2020 12:00

Ráno mě nepotěšilo. Zima a studené krápání. Jó, sever je sever. Ale dnes jsem se narodil, tak prosím, sluníčko, pojď a ohřej mě. Je mi 56 let a na dnešek plánuji jen krátké kilometry. U první benzínky brzdím na očistu těla. Se divím, že toho úchyla nevyhodili, když si přivlastnil umyvadlo a polonahej. Pokračuji dál. Po 30 km krápání přešlo v těžký déšť a míhání kamiónů bylo ještě horší. 50 km na tachometru se blíží, tak musím své lehké vychrtlé tělo dobít jídlem. Kde je ten kouzelník, který vykouzlil slunce s a teplo ? Z toho šoku mi málem vypadlo jídlo z ruky. Že by za to mohla vesnice Libatse ? Je to moc přitažlivé, taky po tom toužím, ale kolo nechce. Po rozjezdu se mi objevila před očima písčitá cesta, a ta mě probudila ze snění. Opět mě přepadl déšť. Padal na cestu a odrážel se na řetěz, který začal zlobit. Možná se zlobil na mě, že ho tak trápím. I já se trápím. Počasí tak zlobí, že ani neoslavím narozeniny. Musím jet dál. Ale nakonec přece jen slavím. 185 km se selfíčkem, když v pazourách držím papír a napsaným datem narození. Blíží se zatemnění, a tak hledám ubytování v podobě stanu. Ale je to opět benzínka, kde se dávám dohromady. Hlavně, že je tu teplo. To bylo poprvé, kdy mě nechali přespat uvnitř. Děkuji moc a dobrou noc.
Po včerejším těžkém dni se mi nechtělo vstávat, ale musel jsem. Vykopli mne už v 5 hodin ráno. Odjíždím a po 10 km stavím a stejně rozdělávám stan. Dospat se. Odjíždím v 10:00. Po 30 kilometrech na rozcvičení se probouzím s větrem v zádech. Cesta je opět špatná, kamenitá, ale krásná, lemovaná starými vesnicemi s doškovými střechami. Trochu se divím, že ještě stojí. V 15:00 přijíždím na hranice Lotyšska a kotvím. Začínám meditovat. Promítám si v mozku, co jsem zažil v Estonsku. Vestoje jsem se uklonil a poděkoval za přijetí a velkorysost. Pak roztáčím pedále a odjíždím pryč. V Lotyšsku mě brzo zastavila prodejna potravin, kde jsem si nakoupil větší zásoby, hlavně kvůli chuti. Při odchodu z krámu mě čekalo překvapení. Stál tam mladý pár z Polska a oba se zajímali se o moji cestu. Pán by si chtěl potežkat kolo. Prosím, ukážu prstem. Za hekotu uf, uf se po chvíli přestal snažit, za což ho žena odměnila smíchem. Po rozloučení hledám možnost umytí nádobí, když uvidím hernu. Vejdu, že mám hlad a nádobí potřebují mít čisté na další jídlo. Povolenku dostávám ihned. Jak by ne, když se na mě podívali. Ani se mi nechtělo odejít. Přepadlo mě teplo a velká únava. Sedím v křesle a pomalu usínám. Ne, díky za pomoc, musím vstát a frčet dál. Prší, je zima a mám hlad. Pomalu už bych měl hledal spaní. Po 20 km uvidím kostel. Zajíždím k pobožným, třeba to vyjde u nich doma. No, nevyšlo to. Objíždím místo a hle, záchodky. Ale ne ledajaké. Úplný luxus. Turecký. Viz foto. A tak ležím ve smradu s voňavkou a obráceným spacákem. Kde mají být nohy, tak tam je hlava. No, dobrou noc.
Z Lotyšska Zdeněk Mračko