CFC Kladno

Vítek, Márty, Luboš

Uzávěrka klubové soutěže Kladenský forhont 2019

Počátkem prosince proběhlo v reprezentačních prostorech CFC Kladno v restauraci Máka slavnostní vyhlášení výsledků klubové bodovací soutěže Kladenský forhont 2019. Putovní kloubouk patří už popáté za sebou Vítkovi Novákovi, který, ač trochu přibrzděn červencovou svatbou, opět s přehledem zvítězil se ziskem 1650 bodů. A podobně jako v minulých ročnících musíme dodat, že za vítězstvím stojí nejen výkonnost, ale i za píle. 23 podniků je téměř dvojnásobek ve srovnání s druhým v pořadí, o dalších ani nemluvě. Že Víťa není čistokrevným cyklistou, dokládají body z běžeckých závodů v čele s Velkou Kunratickou a lyžařské zápisy na Vysočině a ultramaratonu BoBoloppett. Hlavní disciplínou však zůstává silnice, kde Víťa, letos poporvé v kategorii B, objel 13 závodů UAC. Za povšimnutí stojí hlavně 2 zlaté medaile z Železného dědka a Tour de Brdy, stříbro v nabitém Pavé Tour Milovice a bronz plus top 10 v klasice Karlovy Vary - Unhošť. K tomu 6. místo v supervrchařském závodě JAL na Monínci a maratony Krkonoších a Krušných horách. Druhé místo patří po právu Martinu Šurányi, který o stříbro dlouho bojoval s Lubošem Černým. Martin získal ve 12 závodech 491 bodů a trpělivou systematickou prací se posunuje výkonnostně vzhůru, o čemž svědčí konečné 13. místo v klasiifikaci UAC a fakt, že nejen v kalendáři, ale i v časovkách začíná atakovat pomyslnou čtyřicítku. Nejlepšími závody byly asi Vary a střední Krušnoton, za zmínku stojí také Márysův skalp na Klikáčích a Vitkův v běhu do schodů v Podprůhonu. Přidejme zvláštní pochvalu za výchovu mládeže: Vojta vybojoval ve 3 bězích 61 bodů a celkově 7. místo, Dan 124 bodů za 2 závody a stříbrnou medaili na Brandýskéhém krosu, které mu vynesly 5. místo před panem redaktorem Kolbabou. Bronzová pozice patří Luboši Černému, jenž v 8 akcích získal celkem 411 bodů. Luboš je naší dlouholetou spolehlivou oporou pro soutěž družstev, individuálně se předvedl výborným výkonem na dlouhém Krušnotonu a jako jediný kromě Vítka objel oba domácí závody. Marek Andrejs má na 4. místě znatelný odstup hlavně proto, že závodění letos moc nedal. Na kole jsme ho viděli jen jednou, ale aspoň to byly domácí Klikáče, jinak absolvoval 3 běhy, z nichž je prestižní hlavně Velká Kunratická. Příště je třeba více píle. O 5. a 7. místě pro Šurányovic kluky píšeme výše, tak 6. misto: redaktor Kolbaba rozjel sezónu celkem slušně, pak se rozhodl pečovat o zdravou klenbu v trekových sandálech, v Broumovských pískovcích si zlámal nohu a přišel tak o všechny plánované běho- i cyklomaratóny. Ke sportu se vrátil až na podzim, ale aspoň měl čas vyladit čipový systém a obstarat dresy. Body na dalších místech jsou už jen ojedinělé výstřely. Maminka Šurányi za aktivní doprovod dětí na Brandýském krosu, Vašek Novák za Klikáče a nováček Jackie Bohoněk za Karlovy Vary - Unhošť. V jeho případě mohlo být lépe, kdyby na Varech nepíchnul a v Posázaví nezabloudil. Tak příště.

Zdenda v Pobaltí

Světošlápkova cesta na sever - den 13 a 14

Jak byla žhavá včerejší noc, tak i ranní vstávání. Ještě doutnala vatra, když na potvoru začalo krápat. Rychle se uklízím pod velký dřevěný přístřešek a už za vydatných kapek házím na své krásné hubené tělo teplé hadry. Stačí 15 minut a jak se dokáže změnit počasí. Je 10 hodin a já se nehnu z místa včerejší oslavy. Je mi hrozná zima. Budu muset změnit trasu. Nad mapou se rozhoduji, že vynechám národní park Gauja. Škoda, je to s 900 km2 největší park v zemi, byl založen v roce 1973, je též nazýván Livoňské Švýcarsko a na jeho území leží významná města Valmiera, Césis a Sigulda. No nic. V 10:30 konečně odjíždím navlečený i s pláštěnkou, kterou jsem nasoukal do bundy kvůli teplu. Opět čumím na přední kolo, jak rozráží vodu a do mých zad buší déšť. Po krátkjém prudkém sjezdu vidím pod kopcem krásnou velkou kolibu. Ale dovnitř nemůžu jít, protože by si mysleli, že tam přišel vodník z Čech. Sedím venku v té zimě samotinký a připadám si jako atrakce. Turisti, co vylezli ven na cigaretu, si mě prohlížejí a usmívají se. Zamávám jim a poprosím o foto. Moc mě překvapili, když mi z koliby přinesli teplý čaj. To mě museli hodně litovat. S rozklepanýma rukama jsem vyndal jídlo a začal se posilňovat. Po jídle vyždímu hadry a pokračuji v jízdě. Pořád prší. Kvůli špatnému počasí končím po 150 km. Do města Salacgrīva přijíždím už za přítmí a hledám místo na spaní. Nebylo to snadné, nakonec mi posloužila bouda u moře s přístřeškem, kam stejně bičoval déšť. Za deště rozložit nacucané hadry a honem teplý čaj. Rychle se mi zavárala očiska. Tak dobrou noc.
Ranní počasí bylo ještě vlhké, tak jako oblečení ze včerejška, které jsem si za studena s nechutí oblékal. Zaměstnanci mě s úsměvem zdravili. Rackové, kteří mě budili svým křikem, to mají u mě schované. Taky je od té doby nemám rád. Ještě že mi netahali jídlo z brašen. Uf. Dneska už jemom mrholení, tak doufám, že bude líp. Po 30 km vidím ceduli, která mi udělala velkou radost. Město Ainaži, 6 km na další hraniční metu. Estonsko. Na hraničním sloupu vidím nálepku "Expedition 2017 Brno - Tallin motorky". Vzpomněl jsem si na naši motorkářskou vesnici, kde v hospodě "Případov" plánují cesty. Taky se podle toho názvu chovají a přiznávají pravdu. Opouštím hranice a valím na trajekt, který mě přveze na ostrov Muhu, který je propojen valem přes moře s ostrovem Saaremaa. 50 km se blíží a je čas na snídani. Obchůdek jak za totality, ale hlavně, že si můžu sednout. Zastavují tu manželé, též nabalení jako Zdenóšek. Krásné povídání se štamprličkou, kterou vyndali z brašen. Ou, ona je to slivovička. Mají přísun z Moravy. Začíná mi být teplo. Nejenom po pitíčku, ale i počasí se mění k lepšímu. Po rozloučení s polskými přáteli se převlékám do suchého a mokré dávám na kolo uschnout. Vítr nefouká, ale vynahradí to kamióny při tom jejich fofru. Na benzínce zastavuji na teplou polívku. Sedí tam Češi, manželé, kteří jedou do Tallinu. To mě dostalo, protože je to můj další cíl. Popřáli jsme si šťastný návrat a už jsme si to šupajdili každý po své trase. Do města Virtsu přijíždím už hodně nalehko za krásného slunečného počasí. V přístavu nastupuji na trajekt "Piret". Je tak velký, až jsem se lekl. A co se tam všechno vešlo. Po zaparkování kola jsem si vzal vlaječku s požádal zaměstnance, aby mě zvěčnil. Přijde očekávané zdvižení obou přídí a vyrážíme. Ale neočekávané teprve přišlo. Byl jsem pozván do kapitánské kajuty. Ano, přímo od kapitána. V rychlosti si beru foťák a za doprovodu razím. Takový zážitek jsme nečekal. Přivítání bylo bombastické. Kafe, obložené chleby a na talíři další pochoutky. Povídáme si hlavně o lodích, ale i o ČR a Estonsku. Byl to krásný pocit, že si mě pozvali a samotná kajuta byla moc a moc zajímavá. Když venku uvidím míjející trajekty, ptám se, jestli se zdraví. Pojď a podrž 3 vteřiny čudlík. Kurňa, já se lekl ! Byla to lodní houkačka. Když jsem viděl, na jakém krásném velkém křesle kapitán seděl, požádal jsem, jestli si můžu taky sednout. Jistě. Řeknu vám, byl to zážitek na celý život. Břeh Muhu se rychle přibližoval. Kapitán přinesl tašku s bonbónky, které jsem rozdával děckám. Po vylodění přišla další krásná zpráva: mám druhou vnučku ! A počasí taky pěkné, to beru. Blíží se večer a na značkách je vidět, že tu prochází cyklostezka 13-10. Netušil jsem, že projíždím oblastí Austrálie. Vidím značku "klokani 1 km" a strom, namalovaný jeko zebra. Ne, byla to přírodní rezervace. Bylo načase hledat spaní. Zase krásná autobusová zastávka, kde jsem jenom vybalil karimatku, jako u mě na zahradě. Dnešní den byl krásný a pro mě moc šťastný, tak jako město Riga. Dobrou noc. Z Estonska Zdeněk Mračko