CFC Kladno

Dědek železný a zlatý

Vítkovi se v Posázaví zadařilo

Pokud si myslíte, že Posázaví je synonymem pro náš ondřejovský závod, mýlíte se. Čerčanský Železný dědek je podnik s více než třicetiletou tradicí a jeho trať vede letnímu sídlu webdivize CFC v Ostředku o poznání blíže. To platí dvojnásob o letošním 34. ročníku, vedeném přes Petroupim a Kácovu Lhotu, a tak není divu, že se náš pan ředitel Posázaví Vítek Novák opět zajel podívat, zač je v Teplýšovicích perník. A vedlo se mu o poznání lépe než doma.
"Dědek byl letos stažený na krátký, technický a hodně kopcovitý okruh. S tak nízkým očekáváním jsem už dlouho na žádný závod nejel. Poslední výsledky nevalné, navíc jsem byl v týdnu trochu nachcípaný a nic moc nenajezdil. Po ostrém startu šlo přede mne tak 40 lidí a už jsem začal přemýšlet, kdy to zabalím. Naštěstí jsem se ale dolepil do zhruba dvacetičlenné skupinky, která se zformovala za odjetou desítkou vepředu. Postupem času se mi jelo líp a líp i přes to, že to kvůli dvěma pádům u nás ve skupině bylo dost o nervy. Od třetího okruhu už jsem i něco potáhnul. V šestém jsem to poprvé zkusil v kopci a šlo to, tak jsem se do toho v následujícím kole pořádně opřel. Bohužel se mnou nezůstali 1 - 2 lidi, jak jsem chtěl, ale nejdřív nikdo a když jsem chvilku počkal, tak 7. Další kolo jsem hodně tahal, aby se zbytek skupiny nedolepil, a to mi v pak posledním kopci chybělo. Odskočila dvojička a nás šlo do spurtu 6. Tam jsem dopadl třetí. Z původní skupinky jsme půlku sjeli, ale ti co na to měli až do konce, nám dali hroznou nálož, přes 10 minut. Přesto po dlouhé době celkem spokojenost."
Vítek to ze skromnosti neuvedl, ale jeho "celkem spokojenost" znamená zlato v klasifikaci UAC ! Dodejme ještě, že v absolutním pořadí zvítězil Michal Kollert ze všeříkajícího týmu Here To Win a že náš druhý zástupce Luboš Černý dojel ve 130 členném balíku 78. Dobrá práce.

Zdenda v Pobaltí

Světošlápkova cesta na sever - den 9 a 10

Ráno odjíždím až v 10 hodin. Komu by se chtělo vstávat při kvalitním spánku ve spacáku na písku pod širým nebem a ještě na ostrově u přístavu. To se mi krásně poštěstilo. Marně hledám, kde mám koupit lístek na trajekt. Vysvětluji, že lístek nemám, až se nade mnou slitovali a pustili mě. Do 12 hodin mám jenom 30 km, taky díky opět šotolině v hlubokých lesích, kde bloudím a hledám správný směr. Ocitám se na samotě u hájenky a na volání "haló" přichází domorodec. Vůbec jsem mu nerozuměl, nakonec vzal klacík a do písku mi nakreslil plánek cesty, abych se vymotal. Bylo to moc zajímavé a poučné. Hlavně jak to pomohlo. A po 13 km se konečně ukázala asfaltka, která mě po 60 km dovedla na hranici dalšího pobaltského státu. Lotyšsko mě uvítalo tím, že na hranici kromě jedné cedule a výstavby nové silnice nic nebylo. Taky mají co dohánět, když tam nikde nebyl asfalt, jenom šotolina. Proto jsem si říkal už v Litvě, proč ty auta jsou vzadu tak zaprasený. Dnes mám co dohánět, tak se sklopenou hlavou pozoruju nohy, jak střídavě vykračují v pedálech a při tom se dívám na rámovou kapsu, kde mám fotku nahotinky a vzpomínám na skutečnou. Vítr se změnil v nepřítele, stále proti mě. Škoda, že se nemůžu bránit. Ale je to jenom o hlavě, jak to říká kámoš Bergr Pepa z Pecky. Přijíždím do města Liepāja, kde jsem moc toužil hodit koupel, ale díky ztrátě času jsem musel frčet dál. Škoda, už mi očista schází. Vytrvale šlapu do pedálů a končím v Gūžasu, kde nakupuji zásoby a hledám místo na večeři a spaní. Díky prohibici mám jenom poloteplý pivko, kterým zapíjím jídlo a smutně pozoruju rybníček. Škoda že není čistej, ale co, já taky ne. Dobrou noc.
Ráno jsem opět opuchlej jak nacucanej komár. Odjíždím v 9 hodin. Nějak se mi u rybníčka s krásným zákoutím (viz foto) zalíbilo. Je zataženo a chladno. Rychle zabalit a pryč. Ty si Zdendo myslíš, že když máš dovolenou, kak se můžeš flákat. To můžu, ale až na vrátnici, kde tyhle články píšu. Po ranních 20 km opět vidím moře. Škoda, že jsem to včera netušil, mohl jsem mít očistu za sebou. Takhle ji mám, před sebou. I když bylo špatný počasí, honem šup do moře a pak rychle dál, čekají další kilometry. Zase prašná cesta. Rychle odbočuji do protisměru, kde je asfalt. Moc mě rozesmály dopravní značky, které byly přibité ke křivým dřevěný kůlům. Snídaně po 50 km přišla záhy. Na paloučku s kvalitním sezením rozbalují jídlo a vaření čaje. Když už bylo krásně prostřeno, začalo lehce krápat. Ale takový déšť, který vám z nebes padá na chleba, a ten pak mokrý klouže do krku, je prostě luxus. Po dalších kilometrech mě začínají asi kvůli chladu brnět ruce a přidává se bolest krční páteře, a tak jsem musel mít pravačku často svěšenou. Přijíždím do města. Kuldīga to vše vynahradila, během tří hodin jsem navštívil infocentrum a střihl si foto se sedící sochou. Projíždím historické centrum se souborem dřevěných domů a navštěvuji 249 m dlouhou peřej na řece Venta, kde je i nízký vodopád, který je na svou výšku nejširší v Evropě. To vše pozoruji z nejdelšího cihlového mostu v Evropě, ktetrý se podobá starému římskému mostu přes řeku Moselu v Trevíru. Pak odjíždím do 55 km vzdáleného Ventspilsu, když tu vídím, že po cestě hodně pršelo. Projíždím louže, ať z toho kolo taky něco má a v duchu si říkám, abych nepřivolal déšť. No jasně že začalo a v tom chladu je to dost nepříjemný. Těch 55 km bylo fuj. Konečně Ventspils. Kvůli dešti jsem zaparkoval na autobusouvé zastávce. Hlavně že je zastřešená, což je zázrak a vypadá to, že končím. Lavička taky poslouží. To teda bude rozlámaná noc. Z Lotyšska Zdeněk Mračko