CFC Kladno

Vyhnanství pokračuje

Klikáče se stěhují do Lán

Není to tak dlouho, co jsme vás v článku Klikáče ve vyhnanství informovali o vynuceném stěhování Klikových vrchů mimo okres Kladno. Ale sotva jsme získali všechna potřebná povolení, přišla další Jobova zvěst. Pan starosta Zbečna nám e-mailem sdělil, že v září má v obci začít plánovaná výstavba kanalizace, veškerý provoz bude sveden do jednoho pruhu a řízen světly. Bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Nezbylo než znovu sednout k mapě a vyjednávat. Řešení se nakonec našlo, kus trati jsme museli obětovat a jiný jsme získali zpět. Zázemí závodu přesouváme do Lán, kde jsme se domluvili s majitelkou příjemné restaurace Na hřišti. Vyrazíme po známé trati přes Myší díru, Nový Dům a Městečko, potom jak bylo plánováno přes Všetaty a Hřebečníky do Týřovic a malebnou pasáží podél Berounky až do Nezabudic. Tam ale neodbočíme nahoru, ale budeme pokračovat přes kemp Višňová krásným krouceným stoupáním na Velkou Bukovou. Když už jsme byli nuceni odpískat Sklady, je tenhle čtyřkilometrový kopec na protilehlém břehu řeky důstojnou náhradou. Po jeho zdolání se rychlým sjezdem dostaneme do Městečka, kde nás čeká poslední větší kopec a v opačném směru se vrátíme do Lán. Cíl bude před obcí na konci stoupání z Myší díry. Celkem to je 75 kilometrů a 1060 m převýšení. Na stránkách závodu už je nová mapa a brzy přibude i prohlídka trati. Na shledanou v Lánech.

Zdenda v Pobaltí

Světošlápkova cesta na sever - den 7 a 8

Ranní brzké vstávání bez budíku je pro mě nová zkušenost. Očista na benzínce, následné rozloučení s řidiči a rozjezd po krásném rovinatém asfaltu. Ale ten po 60 km končí. Sakra, že by to byla Ukrajina ? Skoro. Po 8 km stále prašná cesta. Tak to mě zklamalo. Ještěže cesta byla rovná, bez výmolů. Ale to natřásání po kamení se štěrkem a bolení rukou bylo unavující. A prach, který se zvedal po projetí aut, to byl děs a hrůza se zakrytým nosem. Po 12 km moje očiska moravské vidí asfalt. Pocit, jako kdybych si ulevil. Čápi na mě mávají křídly a policajti se přidávají. Oplácím houkačkou a úsměvem. Ukazatel směr Kaliningrad mě zve do ruské oblasti. Při plánování cesty jsem ho chtěl navštívit, ale vízum za 3000 Kč na 2,5 dne mě odradilo. Ruská oblast počká, až pojedu přes Bělorusko za Putinem. Dochází voda, ale kde nabrat ? Po dlouhé době minu statek, který mě pozval. Chtěl bych říct děkuji, ale není komu. Po 45 min. se vynoří selka, která hned podle bidonů poznala, co potřebuji. S rukou na srdci děkuji a valím dál. Ještě pozdravím ve velké rychlosti 20 km/h mrtvého čápa v příkopě. Chudák. Ale můžou si za to sami, jak lítají nízko. Až se se divím, že mě křídly nepohladí. V dálce přede mnou vidím cykloturisty. Aha, táta se synkem z Litvy. Hodinu jsme seděli před obchodem, který byl moc příjemný. Blíží se 19. hodina, tak rychle koupit plecháče piva a schovat je do tašek před pálícím sluncem. Aspoň na těch parkovištích je kryté sezení. Tam dnes po 179 km končím. Ale teď mám hlad. I na pivo. Tak se nafutrovat a dobrou noc.
Odjíždím za pošmourného rána. Po 30 km se přidává silný boční vítr, ale žene mě vidina Kurské kosy. Jméno pochází od starého baltského národa Kurů. Moc se tam těším už od dob plánování. Příjezd do Klapejdy, jediného litevského námořního přístavu, mě zklamal. Tak špinavé a odpadky zanesené město jsem neviděl. Ještě že se po příjezdu do centra vše změnilo. Tak to má být. Projížďka krásným středověkým městem byla příjemná i při těch vedrech. Hlavně najít přístav a info s odplutím na vytouženou Kurskou kosu. Ještě nákup nezbytné kartuši a lístku za 26 korun a můžu se těšit na vyplutí. Haha. Plavba trvala 5 minut. Ale aspoň jsem si po 4 letech připomenul to příjemné mořské houpání. Po vylodění jsem se pustil ne na cestu, ale do jídla. Na pobřeží kroužili racci, ale nedám ochutnat a ne a ne. Dám jednou a mám po jídle. Nikam nespěchám, tak se kochám přírodou a vlnami, bijícími o pobřeží. Tak dost, je čas vyrazit. První značky Zákaz vjezdu cyklistů mě překvapily, ale neodradily. Ale po 8 km krásné přírody byly zátarasy, kde vybírali poplatky autům. I mě si vybrali, ale s tím, že tam nemám co dělat a můžu být rád, že nedostanu pokutu. To jsem si dal, vykázali mě na cyklostezku otevřeným lesem, kde se válí bělounký písek, přes který to nechce jet a musím těžké kolo tlačit. Konečně nasedám. Po pár km se objevuje ten samý písek jako v lese. Buch - opět na zemi, buch - na zemi. To si jako myslí, že budu těch 60 km padat ? A ještě tak nesmyslně se kroutící cyklostezka. Potřebuju si odpočinou a hledám moře. Slyším, ale nevidím. Valy oddělující molře mají snad 20 - 30 m. Aha už vidím schody, stoupající po valu do oblak. No nic, odložím mou lásku a pomalu šlapu hore, ale dolů k moři to vzdávám. Jenom se pokochám a s lítostí, že nesmočím tělo, mažu zpět. Na příjemný lavičce se natahuju a čučím do nebes. Vtom mě vyruší Karl, německý cykloturista. Hodíme řeč. Jede do Kaliningradu na fotbal a potom domů. Česky umí díky předkům. Tak aspoň pojedeme spolu. To, že padáme díky zavátým stezkám, beru. Ale neberu, že mě to stojí hodně sil a vyčerpání. Vzdám se a tu proklatou stezku taky. Karl mě ještě přemlouvá, ale to se mu nepovedlo. Podáním ruky se loučíme a já se plížím spolu s padáním zpátky na pobřeží. Moc a moc mě to zklamalo, i to že jsem chtěl vidět přírodní úkazy na hranicích ruské oblasti. Přejezd na pevninu stál 26 korun. Rychle nakoupuji zásoby a hledám místo na jídlo a spaní. Jenže v tom velkém městě to nešlo. I kvůli blížící se tmě jsem vše musel vyřešit trajektem zpátky na kosu, kde byly podmínky lepší. Jídlo zvládám při ubývajícím světle, ale deník kapitána píšu při baterce a pozorování lodí obrovských rozměrů. Dopisuju a honem na kutě. Dobrou noc.
Z Litvy Zdeněk Mračko