14. srpna 2019
ZPRAVODAJ ÚV CFC Kladno
Číslo 121
Hvězdárna korunovala mistry
Rekordní Posázaví ovládli Nežerka a železničář Pataki
O první srpnové neděli bylo v Ondřejově krásně, my jsme hostili šampionát UAC a mistrovství republiky železničářů k tomu, a tak jsme věřili, že na start
přijde hodně lidí.
Ale číslo 172 předčilo všechny odhady a znamená nový zápis do tabulky rekordní účasti. 95 kilometrů dlouhá trať závodu zůstala stejná jako loni a byla
svědkem zajímavých bojů na mnoha frontách.
Závod první divize pro sebe brzy rozhodla silná trojice příchozích, z nichž nakonec ve spurtu zvítězil náš starý známý, trojnásobný vítěz z minulých let
Václav Nežerka (Lawi Stars Giant). Druhý dojel Vencův týmový kolega Filip Endler a třetí Jan Hrstka z teamu Ráfkárna Idea Cycling.
Na početnou hlavní skupinu s budoucími mistry UAC jsme si museli počkat více než 8 minut. Do bran hvězdárny ji přivedl
Lawiňák Tomáš Kotrlík a
vybojoval mistrovský dres kategorie B. Šampión v kategorii A Radek Koblic (CT Weber) dojel o pár vteřin za ním. Naši reprezentanti do boje o medaile
nazasáhli. Ředitel závodu Vít Novák dojel unaven z hektických příprav na 20. místě, Jackie Bohoněk nejprve odpadl, pak v Ratajích zakufroval a nakonec
závod vzdal.
Druhý balík byl vyrovnanější. Svědčí o tom fakt, že prvních 13 cyklistů dojelo v rozmezí jedné minuty. Spurt vyhrál proklatě rychlý železničář Tomáš
Pataki (neplést s Petakim), těsně před Miroslavem Hrabětou, který se stal mistem UAC v kategorii C, a vítězem z let 2014 - 2016 Liborem Janouškem
(Giant Cycling Team). Mistrovský titul v kategorii D získal Josef Vejvoda v barvách pražské Sparty, kategorii E ovládl Josef Burgr (CSK Markus). Letošní
novinkou byla kategorie F pro jezdce nad 70 let, v níž po právu zvítězil
Oldřich Hacaj (KL - sport Most ) v úctyhodném jízdním průměru přes 29 km/h. Kategorie žen má svoji královnu v osobě Jany Milec Jiřincové.
Náš reprezentant Luboš Černý dojel 47., sedmý v kategorii D.
Opravdovou zkoušku ohněm znamenal závod pro členy výsledkového servisu. Zápis, přidělování čipů a následný přenos do počítače zabraly při velkém počtu
účastníků tolik času, že na instalaci RFID systému v prostoru cíle zbylo minimum času a koberec jsme natáhli doslova před kolem vítěze prvního balíku.
Nedosti na tom, záhy se projevil výpadek měniče napětí a celý systém zůstal viset na záložní UPS. Ta naštěstí vydržela více než hodinu a elektronické
výsledky zachránila, nicméně RFID divize má do budoucna o čem přemýšlet. Jak poznamenala jedna z cílových rozhodčích -
"nebýt těch zatracených čipů,
bylo by všechno v pohodě." To je pravda, díky všem pořadatelům i zúčastněným se závod obešel bez vážnějších problémů. My si to uvědomujeme a
děkujeme.
Vyhnanství pokračuje
Klikáče se stěhují do Lán
Není to tak dlouho, co jsme vás v článku
Klikáče ve vyhnanství informovali o vynuceném
stěhování Klikových vrchů mimo okres Kladno. Ale sotva jsme získali všechna potřebná povolení, přišla další Jobova zvěst. Pan starosta Zbečna nám e-mailem sdělil, že v září má v obci začít plánovaná výstavba kanalizace, veškerý provoz bude sveden do jednoho pruhu a řízen světly. Bylo jasné, že tudy
cesta nepovede. Nezbylo než znovu sednout k mapě a vyjednávat. Řešení se nakonec našlo, kus trati jsme museli obětovat a jiný jsme získali zpět. Zázemí
závodu přesouváme do Lán, kde jsme se domluvili s majitelkou příjemné restaurace Na hřišti. Vyrazíme po známé trati
přes Myší díru, Nový Dům a Městečko, potom jak bylo plánováno přes Všetaty a Hřebečníky do Týřovic a malebnou pasáží podél Berounky až do Nezabudic. Tam
ale neodbočíme nahoru, ale budeme pokračovat přes kemp Višňová krásným krouceným stoupáním na Velkou Bukovou. Když už jsme byli nuceni odpískat Sklady,
je tenhle čtyřkilometrový kopec na protilehlém břehu řeky důstojnou náhradou. Po jeho zdolání se rychlým sjezdem dostaneme do Městečka, kde nás čeká
poslední větší kopec a v opačném směru se vrátíme do Lán. Cíl bude před obcí na konci stoupání z Myší díry. Celkem to je 75 kilometrů a 1060 m převýšení.
Na
stránkách závodu už je nová
mapa a brzy přibude i prohlídka trati. Na shledanou v Lánech.
Krušnoton podesáté
Modré šípy bojovaly v Teplicích
Jubilejní Krušnoton nabídl čtvrtou trasu o délce úctyhodných 300 km, a tak bylo rozhodování složitější než normálně. Nakonec mě ale vidina bonusových
zubatých 50 km ve Středohoří nepřesvědčila a trauma z masového startu 1000 lidí u 180 nevyprchalo, takže zbývala 250, se kterou jsem měl nevyřízené účty
z loňska. Nepovedlo se mi sehnat nikoho, kdo by byl ochotný jet do Teplic už v pátek, tak jsem se domluvil s Lubošem, že vyrazíme v sobotu ráno. V
kombinaci s posunutým startem to znamenalo budíček na vražedných 4:10. Na startu se sešlo dohromady za obě nejdelší trasy 300 závodníků a od začátku se
překvapivě docela jelo. Věděl jsem, že forma není úplně 100%, tak jsem se rozhodl neviset s první skupinou za každou cenu co nejdál. Dost mi to usnadnil
Robert Petzold, který do Neznaboh rozjel takové tempo, které bych asi neakceptoval nikdy. Nad Sněžníkem se zformovala cca 12 členná skupinka, již po
většinu času vedl borec z Dukly Trenčín, pracující pro kolegu, který jel na vítězství v padesátníkách. Nemělo cenu jim ujíždět do kopce, protože po
rovině táhnul opravdu pěkně. Pro mě dobře, protože jsem se v kopcích moc pohodlně necítil. Sjezdy na mokru bych býval zvládl jet trochu rychleji, ale
aspoň mě to nenutilo jít do rizika, za což jsem byl docela rád. Neměl jsem v úmyslu opakovat pád z Krakonoše a z mokra mám respekt vždy. U prvních Flájí
se ale zpomalilo příliš, a tak jsme utvořili dobře spolupracující trojičku s Dreamerem a ještě jedním borcem ze třístovky, se kterými jsem vydržel až na
dělení tras 20 km před cílem. Konec přes Středohoří jsem neznal, ale pro mě asi příjemná změna. Oba kopce mi seděly více než Lukov. Do cíle jsem dorazil
sám na 16. místě se ztrátou lehce přes hodinu. Žádný důvod k oslavám, ale z formou, co mám, to bohužel šlo zlepšit maximálně o jedno místo. V cíli jsem
stihl dojezdy vítězů 300 i 180, kde dojeli suveréně v čele stejně jako u nás v Posázaví Václav Nežerka s Filipem Endlerem, i dojezdy našich kladenských
borců Luboše a Mártyho, kteří oba zajeli dost nadprůměrně a mohli tak být spokojení. Což jsem ve výsledku byl i já, hlavně kvůli tomu, že šlo o krásný
závod a parádní zážitek. Věřím, že se za rok vrátím silnější a pokusím se urvat lepší výsledek, ať už na 180 nebo 250.
Vítek
Zdenda v Pobaltí
Světošlápkova cesta na sever - den 7 a 8
Ranní brzké vstávání bez budíku je pro mě nová zkušenost. Očista na benzínce, následné rozloučení s řidiči a rozjezd po krásném rovinatém asfaltu. Ale
ten po 60 km končí. Sakra, že by to byla Ukrajina ? Skoro. Po 8 km stále prašná cesta. Tak to mě zklamalo. Ještěže cesta byla rovná, bez výmolů. Ale to
natřásání po kamení se štěrkem a bolení rukou bylo unavující.
A prach, který se zvedal po projetí aut, to byl děs a hrůza se zakrytým nosem. Po 12 km moje očiska moravské vidí asfalt. Pocit, jako kdybych si ulevil.
Čápi na mě mávají křídly a policajti se přidávají. Oplácím houkačkou a úsměvem. Ukazatel směr Kaliningrad mě zve do ruské oblasti.
Při plánování cesty jsem ho chtěl navštívit, ale vízum za 3000 Kč na 2,5 dne mě odradilo. Ruská oblast počká, až pojedu přes Bělorusko za Putinem.
Dochází voda, ale kde nabrat ? Po dlouhé době minu statek, který mě pozval. Chtěl bych říct děkuji, ale není komu. Po 45 min. se vynoří selka, která hned
podle bidonů poznala, co potřebuji. S rukou na srdci děkuji a valím dál. Ještě pozdravím ve velké rychlosti 20 km/h mrtvého čápa v příkopě. Chudák. Ale
můžou si za to sami, jak lítají nízko. Až se se divím, že mě křídly nepohladí. V dálce přede mnou vidím cykloturisty. Aha, táta se synkem z Litvy.
Hodinu jsme seděli před obchodem, který byl moc příjemný. Blíží se 19. hodina, tak rychle koupit plecháče piva a schovat je do tašek před pálícím
sluncem. Aspoň na těch parkovištích je kryté sezení. Tam dnes po 179 km končím. Ale teď mám hlad. I na pivo. Tak se nafutrovat a dobrou noc.
Odjíždím za pošmourného rána. Po 30 km se přidává silný boční vítr, ale žene mě vidina Kurské kosy. Jméno pochází od starého baltského národa Kurů. Moc
se tam těším už od dob plánování. Příjezd do Klapejdy, jediného litevského námořního přístavu, mě zklamal. Tak špinavé a odpadky zanesené město
jsem neviděl. Ještě že se po příjezdu do centra vše změnilo. Tak to má být. Projížďka krásným středověkým městem byla příjemná i při těch vedrech. Hlavně
najít přístav a info s odplutím na vytouženou Kurskou kosu. Ještě nákup nezbytné kartuši a lístku za 26 korun a můžu se těšit na vyplutí. Haha. Plavba
trvala 5 minut. Ale aspoň jsem si po 4 letech připomenul to příjemné mořské houpání. Po vylodění jsem se pustil ne na cestu, ale do jídla.
Na pobřeží kroužili racci, ale nedám ochutnat a ne a ne. Dám jednou a mám po jídle. Nikam nespěchám, tak se kochám přírodou a vlnami, bijícími o pobřeží.
Tak dost, je čas vyrazit. První značky Zákaz vjezdu cyklistů mě překvapily, ale neodradily. Ale po 8 km krásné přírody byly zátarasy, kde vybírali
poplatky autům. I mě si vybrali, ale s tím, že tam nemám co dělat a můžu být rád, že nedostanu pokutu. To jsem si dal, vykázali mě na cyklostezku
otevřeným lesem, kde se válí bělounký písek, přes který to nechce jet a musím těžké kolo tlačit. Konečně nasedám. Po pár km se objevuje ten samý písek
jako v lese. Buch - opět na zemi, buch - na zemi. To si jako myslí, že budu těch 60 km padat ? A ještě tak nesmyslně se kroutící cyklostezka. Potřebuju
si odpočinou a hledám moře. Slyším, ale nevidím. Valy oddělující molře mají snad 20 - 30 m. Aha už vidím schody, stoupající po valu do oblak. No nic,
odložím mou lásku a pomalu šlapu hore, ale dolů k moři to vzdávám. Jenom se pokochám a s lítostí, že nesmočím tělo, mažu zpět. Na příjemný lavičce se
natahuju a čučím do nebes. Vtom mě vyruší Karl, německý cykloturista. Hodíme řeč. Jede do Kaliningradu na fotbal a potom domů. Česky umí díky předkům.
Tak aspoň pojedeme spolu. To, že padáme díky zavátým stezkám, beru. Ale neberu, že mě to stojí hodně sil a vyčerpání. Vzdám se a tu proklatou stezku
taky. Karl mě ještě přemlouvá, ale to se mu nepovedlo. Podáním ruky se loučíme a já se plížím spolu s padáním zpátky na pobřeží. Moc a moc mě to
zklamalo, i to že jsem chtěl vidět přírodní úkazy na hranicích ruské oblasti. Přejezd na pevninu stál 26 korun. Rychle nakoupuji zásoby a hledám místo
na jídlo a spaní. Jenže v tom velkém městě to nešlo. I kvůli blížící se tmě jsem vše musel vyřešit trajektem zpátky na kosu, kde byly podmínky lepší.
Jídlo zvládám při ubývajícím světle, ale deník kapitána píšu při baterce a pozorování lodí obrovských rozměrů. Dopisuju a honem na kutě. Dobrou noc.
Z Litvy Zdeněk Mračko