CFC Kladno

A zase Bedřichov …

Druhá sobota v říjnu, Bedřichov, ČT Author Cup 2018. 10 hodin ráno, 68 km před sebou. Na startu stojí 3 401 bikerů. Mix nadšených hobíků, poloprofesionálů a profesionálů. V první vlně Martin Šuranyi, v druhé Honza Vševid. Přeje nám počasí, je fakt nádherně. Návleky na rukách i kolenou včetně vesty sundavám již na startu a po kilometru je házím nejlepším fanouškům (nejbližší rodina a kamarádi). Od startu se jede super, výrazně se nepropadávám, čekám na vytvoření vhodné skupinky. Ve stoupání na Kristiánov mě míjí Radim Skála (Sokol Veltěž), se kterým jsem objel část Krušnotonu. Jede skvěle a pro mě to je výzva, jdu za ním. Paráda, vezu se, ve skupině se spolupracuje, občas prohodíme vlídné slovo. Míjíme Protrženou přehradu, Knajpu, Krásnou Máří, opět Kristiánov, Novou Louku a už se pomalu blížíme k cíli. Na stadionu v Bedřichově ještě jedno náročné stoupání po běžkařské trati, pak už jen bezpečně projet nástrahy posledních metrů a konec. Cíl splněn, dojel jsem ve skupině s Radimem, který mi sice v posledních metrech uskočil, ale za mě maximální spokojenost. Dorazil jsem do cíle v čase 2:35, Honza o půl hodinky později. Čas není důležitý, přežili jsme a byli jsme součástí skvělé soboty - krásná příroda, super počasí, úžasná atmosféra podél trati. Rád bych ještě přidal zajímavost o druhém muži celkového pořadí. Jan Škarnitzl dojel do cíle v čase 1:58 (to bylo asi ve 12 hodin), načež následoval rychlý přesun do Jičína (asi 1 hodina cesty autem) na Toi Toi Cup v cyklokrosu, kde kategorie Elite startovala ve 14:30. Do cíle závodu dojel na 5. místě, 50 vteřin za vítězem. Martin Šurányi, cfc, Bedřichov

Krušnohorský Everest

Aneb "Fuj, ale 3. místo ve smíšených týmech"

Zde je moje povídání o Everestu. V první řadě: ještě teď, to znamená 12 dní po závodě, nejsem schopný plně ohnout nohy v kolenou a nějaké dřepy jsou pro mne holý nesmysl. Ale k věci. Moje kolegyně Pavlína a její přítel Dan holdují všemožným vytrvalostním sportům a jednoho dne mi oznámili, že potřebují třetího do týmu na Krušnohorský Everest. Prý je to nejtěžší intervalový závod v České republice a jde o dvanáctihodinovou štafetu ve zdolávání 250 metrů převýšení slalomového svahu na Bouřňáku. Nahoru a dolů ve třech a tak pořád dokola. Znělo to dobře, takže jsem kývnul. Po prvním výstupu se zdálo, že to nebude problém, ale seběh, to bylo peklo. Nadávali jsme na to všichni, ale po půlce závodu už bolest nohou skoro nebyla cítit s vidinou, že nám zbývá už "jen" šest hodin závodu. Tak jsme rubali dál a zjistili, že jsme průběžně 3. až 4. v kategorii. "To snad ne! Pokud to bude těsně, budeme muset na závěr ještě zabrat a to se mi nechce!" řekl jsem. Nicméně ani s rostoucí únavou jsme náskok na 4. místo nepřestali navyšovat, takže ke konci jsem po posledním sestupu předal štafetu Danovi a ten si udělal ještě "slavnostní" závěrečné kolečko a zakulatil tak celkový počet výstupů na 33. Každý z nás rovným dílem 11x nahoru a 11x dolů. A to stačilo, byť jsme pomyslný Everest celkovým převýšením nepřekonali (nastoupáno 8448 m), na ono 3. místo k kategorii smíšených družstev do 120 let. Takže jsme odjížděli s pocitem bolavých nohou a dobře odvedené práce. Pouze stále nechápeme ty nejlepší z mužských týmů, kteří Everest (8848 m) překonali a ještě s rezervou. Vítězní Happy tree friends (příznačný název ...) a druzí Lamači skal dokonce nastoupali přes 10 kilometrů. Aspoň se máme do příštího roku kam zlepšit. Na závěr ještě malá vsuvka pro cyklisty. Sponzorem závodu byl Cannondale Koloshop a propůjčil na závod nafukovací bránu a stupně vítězů z Krušnotonu. Tak jsem si aspoň jednou vyzkoušel, jaké to je si na ni stoupnout. Po těch 11 výstupech to bylo těžké a klouzalo to. Marek Andrejs, cfc, Mikulov