CFC Kladno

Karlovarské déjà vu

Východní vítr stále je stále krutý

Déjà vu znamená francouzsky 'již viděno' a v psychologii označuje jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého. Pro někoho může být povznášející, pro jiného strašidelný, pro zasvěcené znamená prostě chybu v Matrixu. Přesně takový pocit mohli mít účastníci letošní klasiky Karlovy Vary - Unhošť, jejíž průběh poznamenala tropická teplota a zničující východní protivítr podobně jako v roce 2011, ze kterého jsme si vypůjčili podtitul. Copak ti dobří, ti si pěkně postřídali ve skupině a hlavně byli brzo v cíli, ale chudáci odpadlíci, napřiklad náš pan redaktor Kolbaba, který si - navíc sužován technickými problémy - dojel skoro na samotku pro druhý nejhorší výsledek od zmiňovaného roku 2011. Ještě že jsme měli v závodě i úspěšnější zástupce. Víťa Novák navázal na dobré výkony z let minulých a v Unhošti zaspurtoval na 6. místě "Kvůli objížďce přibyl kopec před Bochovem. Ani jsem neměl v plánu útočit, ale nějak se vyvrbilo, že jsme nahoře odskočili v 7 lidech. Byl s námi Lubor i Čespa, parádně se tam chytil Mára, pak dva lidi od Starků a Míra Thuma. Odjeli jsme asi na půl minuty a už jsem myslel, že nás nikdo nedocvakne. Bohužel jsme nezvládli úplně dobře točit, brzdil nás protivítr, vzadu se dokázali srovnat a sjeli nás. Pak se to občas cukalo, ale nic divokého. Rozjelo se to až v Krušovicích, kde jsem měl najet víc zpředu, abych nahoře mohl ještě v kopci potáhnout. Zbylo nás 12, ale šlo to očesat ještě víc. Zkusil jsem to ještě z Tuchlovic, ale už jsem na to moc neměl. Nakonec v křečích na 6. místě. Lepší byli Lubor a Petr Mirovský, zbytek se asi dal nechat v Krušovicích a nevozit si je do spurta." Vítězem závodu se stal šampión UAC 2017 Ľubomír Sedláčik. Také Márys byl s konečným 18. místem spokojený "Pokus o první únik v grupetku 5 lidí, bohužel to nevyšlo, ale aspoň se projevila ta dravost, co mi dosud chyběla. Závod super, kluci od Starků jsou lepší a lepší. Jinak jsem se opět z první grupy vysypal na Krušovičáku, ale stačilo málo a byl bych tam. I tak pocit ze závodu super." Martin Šurányi odpadl z vedoucí skupiny ještě před Bochovem, ale objel závod ve slušném balíčku, netrápil se a 47. místo není vůbec špatné. Takže nakonec za CFC Kladno ze 3/4 dobrá práce. A pan redaktor příště.

Velká cesta Švýcarskem

Nový epochální výlet pan Mračka, den 22 - 24.

Ráno raníčko panna vstala a já taky a k tomu směr Bellinzona a hned z kopce s vyjímkou 5 malých houpáků. Po 50 km jsem po návštěvě cykloobchodu zasedl k snídani. Bellinzona mě zklamala. Kvůli skalnatému opevnění na náměstí, které bylo z obou stran obestavěné bytovkami. Sice výtahem se dostat na hradby není problém, ale přece mého miláčka nenechám samotného. Jediné, co mě potešilo, že se na jednom hotelu třepotala i česká vlajka. Příjezd do Locarna byl vítací. Před restaurací na mě mávala parta lidí, což pro mě znamenalo stopku. Okamžitě a střelhbitě u mě přistálo pivo s občerstvením. Na to, že se tam mluví italsky, to k mému údivu dopadlo dobře. Půlhodinka posezení i s fotkou se servírkou, která byla samo sebou fešanda. Konečně jsem si šáhnul, tedy jenom na ramínko při focení. Poděkování, rozloučení a vydávám se k jezeru, které si lehce objíždím i s návštěvou parku a náměstí Piazza Grande. Poutní místo kostel Madonna del Sasso jsem vynechal, protože byl v horách. Kvůli teplu smáčím tělo v jezeře a pak zpátky. Byl jsem zvědav, co ta partička lidí, jestli tam ještě sedí. Neseděli, taky už měli dost. Slunce dělá při pití divy. Vracím se do Belinzony a nabírám směr Lugano. Dnes jenom 120 km, ale stačí. Benzinka na ukončení jízdy přichází záhy. Jsem rád, že opět nikomu nevadím, dokonce mi přinesli ubrousky. A ona to černoška. Že by se konečně podařilo foto, po kterém toužím roky? Ne, opět mám smůlu. A při tom byla tak příjemná a hlavně černá, ach jo. Poděkuji za možnost večeře a hlednám spaní. Dnes na soukromém pozemku, jak mě později upozornili sousedi. Ale co, dobrou noc.
Ráno jsem si dal budíčka už v 5.30 a radši pryč. Lugano mě uvítalo vodotryskem na jezeře, až jsem se lekl, že jsem zpátky v Ženevě. Vodotrysk byl sice menší, ale taky krásný. Jezero a vše kolem bylo hezčí než včera a víc to tam žilo. Teď se musím zeptat na směr Melide, kde se nachází park Swissminiatur. Po 6 km jsem viděl vše, co jsem viděl v celém Švýcarsku. Jenom si říkám, že stačilo zajet sem, když mi vše leží u nohou. Všechno bylo moc nádherné, a že to bylo miniaturní nevadilo. Po 2,5 hodinové prohlídce mě docela bolely nohy. Odpočinek vleže na lavičce přišel vhod. S přátelským poděkováním za hlídání kola odjíždím do Lugana, kde jsem se zajel vykoupat. Ale konec válení a šlapat. Čeká mě průsmyk San Bernardo. Po cestě stavím v krásné staré vesničce, která byla se vším všudy postavená z kamenů, zvláštně poskládáných. Na malém náměstíčku zpívala parta chlapů a hned mě zvali ke stolu. Samo sebou jsem neodmítl. Škoda, že brzo odjeli, ale zase pro mě zbylo občerstvení. Ne že bych vypadal jako žebrák, ale bylo to dobré. Po dalších 20 km míjím hřiště s krásným parkem i s koupáním a točeným pivíčkem. Ideální konec cesty. Dobrou noc.
Ranní odjezd byl příjemný. Zrovna přijel hospodský, co mě včera obsluhoval a hned mě pozval na kafe s koláčem. Zavedl mě i do výčepu, kde měl pohledy z celého světa. Ani se mu nedivím, že se chlubí, já bych to dělal taky. Vlastně dělám. Poděkuji a odjíždím směr předposlední průsmyk. Začátek stoupání byla opět rozcvička. Dnes to bylo těžší, hlavně první část, kde se nacházel komplex budov ideální na odpočinek. Silnice se sviňsky točila jak had a přece vrchol na dohled. Ale to jsem si jenom myslel, však to znáte, jak ty Alpy klamou. Ale nakonec jsem se dočkal. Hlavně, že to vydrželo kolo. Kdyby to byl kůň, tak začne řehtat a možná by mě i nakopal. Průsmyk San Bernardino Pass (2066 m.n.m.) byl s těmi průzračnými jezírky úchvatný. Bylo to vidět i na turistech, jak si to užívali. Pivo za odměnu do mě zahučelo a šupem dolů na rychlý sjezd. Rychlý byl, ale jenom 9 km. Tak nevím, co si o tom mám myslet. Ještě že mi to vynahradil úsek mezi Alpami, který mě vezl 28 km. To už bylo jiný kafe. Taky jsem si to kafe musel dát, už ani nevím, jak chutná. Dnes končím u autoopravny s benzínkou, kde už nikdo nebyl. Vozík na auta mi posloužil jako stůl, z cihel a prkna vypolstrovaného sedákem z oblečení byla židle a večeře může začít. Dnes si udělám před posledním průsmykem hostinu s pivíčkem, šňapsem a jídlem. Blízká travnatá louka se na mě usmívá, jako kdyby na mě čekala. Ještě koupel s nasměrovanou hadicí a pak spát. Dobrou noc.
Ze Švýcarska Zdeněk Mračko