CFC Kladno

Krušnohorská pětiletka

Jubilejní K-K-K je za námi

Týmová hardcore vyjížďka na Klínovec se letos uskutečnila už popáté a tak je možná čas na malé ohlédnutí a pohled do statistik. Za tu dobu se na trati vystřídala pěkná řádka lidí. Plný počet pěti účastí zdobí poté, co letos nenastoupil dosud stoprocentní Fousáč, už jen Víťu Nováka a pana Kolbabu. Čtyři zářezy má také Mižour, kterému chybí loňský červnový ročník. Vlastně nechybí, protože spolu s Tomášem Pacovským absolvovali vyjížďku neoficiálně v dubnu, ale do statistiky se počítají jen vedením CFC schválené akce a kromě toho jeli přes Měděnec. Třikrát nahoru vyjel Márys, Vašek Novák s otčímem a Tomáš Pacovský. Dvojicí účastí se můře pochlubit Pepa Slavík, Luboš Černý, Martin Šurányi, Jackie Bohonek a Igor z Vinohradských šlapek. Přivítali jsme i zvláštní hosty, ultramaratonskou reprezentantku Hanku Ebertovou, či dvojici cyklistických dálkoplazů Zdeňka Mračka a Pepu Beneše. Hlavní atrakcí je vždy ústřední stoupání HC kategorie s 18,5 km délky a 841 m převýšení, které je každoročně svědkem urputných bojů, podle okolností jednou o pořadí, jindy o přežití. Traťový reklord zde drží Víťa Novák, který letos zajel čas 57:25 a o 5 vteřin tak překonal Márysův záznam z roku 2016. Úctyhodné výkony, které v žebříčku serveru Strava.com figurují aktuálně na 11. a 13. místě za přesilou Němců z Petzracingu. Letos se však ještě větší překážkou ukázalo pětikilometrové stoupání na Andělskou horu, jehož neustále se měnící a místy značně strmý sklon spolu s na duben nebývale pálícím sluníčkem značně pocuchal nervosvalovou soustavu některých účastníků v čele s panem redaktorem. Naštěstí se po občerstvení za Bochovem dali všichni dohromady a zbytek cesty do Kladna už absolvovali bez problémů. A nebyla to cesta krátká, letos jsme nakroutili od 262 do 293 km. Krásná práce, hovada.

Velká cesta Švýcarskem

Nový epochální výlet pan Mračka, den 20 - 21.

Ráno jsem si nechtěně přispal. Vlastně jsem chtěl jet přes průsmyk Nufenenpass, který jsem měl v itineráři jako náhradní, protože bych si mohl zkrátit cestu místo oblouku přes další průsmyk Furkapass. Padesátikilometrová cesta údolim řeky Rhôny byla fakt nádherná. V Ulrichenu (1346 m.n.m.) nalézám odbočku na průskyk, ale napřed se musím posilnit. Co, posilnit, pořádně jsem se nadlábnul. Po řádném odpočinku je čas nastartovat nohy na průsmyk. Po chvíli potkávám dva cykloturisty, též řádně nabalené. Bodejť ne, když to byli kluci z Turecka, kteří si to z domoviny vyrazili přes celou Evropu. Smekám. Cesta na vrchol byla na to, že měla jenom 14 km, dost krutá. Ani nevím, jak dlouho trvala, ale měl jsem tak dost, že jsem při stoupání vůbec nefotil. Nufenenpass (2478 m.n.m.) byl ohromující a k nezaplacení. Při té kráse jsem si uvědomil, že si cestu nezkrátím a musím se vrátit zpátky, abych se držel mé cesty i kvůli dalším průsmykům, abych nepřišel o další přírodní krásy. I když bylo řádně horko, na sjezd se radši oblékám. Ještě pár fotek a pak božský sjezd. Byla to odměna za tu dřinu. Končím v Ulrichenu, od kterého jsem se na průsmyk odrazil. Při blízkém stmívání jsem si taky musel najít spaní. Naštěstí to nebyl problém. Tak dobrou noc.
Ráno zjišťuji, že mám ve stanu mokro. To znamená další problém, ale velký. No jo, stan po 25 letech, co bych taky chtěl. Musel jsme rychle vstát a dát vše do pořádku. Hlavně rychle, dnes mě čekají dva průsmyky, no těbůh. Přes noc déšť, ráno zima a těžká mlha, že by ani pes nešel, ale já musel. Ukazatel 16 km, 6,7% se mi smál přímo do očí. No potěš, taková rozcvička po ránu se mi vůbec nelíbí. Po příjezdu do města Gletsch (1757 m.n.m.), se cesta rozděluje. Vlevo směr Grimselpass (2164 m.n.m.), vpravo Furkapass (2436 m.n.m.), kam jsem měl namířeno. V parku jsem si dal teplé jídlo, když pro vodu jsem si došel do vedle stojícího hotelu. Po jídle jsem šel na drzovku zpátky do hotelu a snažil se u umyvadla vykoupat. Naštěstí jsem nebyl přistižen a že po mě zůstala potopa, to mi vůbec nevadilo. Těsně před odjezdem ke mě přišel pár a ejhle, oni to byli Češi. Paní sice byla čistokrevná Mexičanka, ale česky uměla hezky, ode mne pochvala. Po chvíli zdržení a rozloučení zatínám zuby a vydávám se do průsmyku. Asi po dvou kilometrech mě začal dohánět a předjíždět závodní tým na kolečkových lyžích. Taková drzost, ani nepozdravili. Stoupání bylo opět zatraceně těžké. Na vrcholu to nebylo ani tak zajímavé, ale pohledy do údolí s klikatící se silnicí jsou taky zajímavé. Tak nahoru 10 km a dolů 19 km. No paráda. Sjíždím do 1500 m.n.m. a čeká mě další stoupání na Gotthardpass (2106 m.n.m.) To nebylo tak hrozné, jenom 9 km a na vrcholu to bylo úžasné, jezera, sochy a tak. Pořízení magnetky i salámu za 450 Kč jsem neodolal. Ale sakra, to jsem se nějak rozšoupnul. Čekal jsem sjezd, ale jak, když v cestě stojí tunel a k tomu 1,5 km dlouhý. I když tam nebyl zákaz, jet tunelem se mi moc nechtělo. Správnou cestu mi nakonec ukázaly dvě čuprholky. Cesta shora vypadala tak zajímavě, že jsem se na ni moc těšil. To, že byla dlážděná a na tacháči pořád 10 km/h, mi ani nevadilo. Při těch častých zatáčkách to ani jinak nešlo. Přijíždím do města Faido, kde jsem to pro dnešek zapíchnul. Večeře za odměnu byla bohatá, ale i drahá. Bodejť, když ten salám stál tolik peněz. Bývalý havíř si to snad taky může dovolit. Spaní v parku s jezírkem a vodopádem bylo krásným završením dnešního krásného úspěšného dne. Dobrou noc. Ze Švýcarska Zdeněk Mračko