11. března 2018
ZPRAVODAJ ÚV CFC Kladno
Číslo 110
Zač je toho Boboloppet ...
Když Ježíšek nadělí ultramaraton
Že nevíte, co to je Boboloppet ? Nic si z toho nedělejte.
My jsme to také nevěděli, dokud jsme jej prostřednictvím voleného zástupce sami neokusili. Vězte tedy, že se jedná o lyžařský ultramaraton po vzoru Vasova běhu. Ten se švédsky řekne Vasaloppet a když už jsme u těch informací, běhá se na památku útěku budoucího krále Gustava Vasy před dánským panovníkem Kristiánem II. v roce 1520.
Naši ústavní činitelé pokud víme na běžkách před cizími agresory neprchají, ale pojizerští lyžníci se i tak rozhodli přenést švédskou tradici do našich podmínek a uspořádat
distanční závod lyžecký na 90 km o večnou putovní cenu panáčka BoBo. Dřevěná vyřezávaná figurka nese jméno podle neoficiální přezdívky hlavního pořadatele závodu, který tak pojal název Boboloppet. Ale dosti řečí, dejme raději slovo našemu účastníku:
"Na běžkách mám rád, že jde snad o jediný sport, umožňující tělu během zimní přípravy absorbovat objemy snesitelné jinak pouze na kole." píše Víťa Novák
"Přesto i zde jsou určité limity, za kterými jde o poměrně extrémní záležitost. Jednu z takových jsem si mohl ozkoušet díky vánočnímu dárku v podobě startovného na Boboloppetu. To je tak trochu punkový neoficiální závod na 90 km s velikým převýšením v Jizerských horách. Od začátku jsem si uvědomoval, že k absolvování něčeho takového potřebuji předem hodně naběhat, dobře namazat a ideálně trochu podporu od počasí. Nevyšlo ani jedno. Kvůli slabší zimě jsem se na běžky dostal jen párkrát na horách, svěřit stoupací mázu místnímu servisu se neukázalo jako dobrý nápad, sám bych trefil lépe, a počasí přineslo sněžení zanášející stopy. Výhodou nebylo ani to, že jsem si 'start mezi 8-10' vyložil jako 'start v 10' a odstartoval na neznačenou trať jako poslední zcela sám. Už po 3 km jsem musel přimazávat, abych se alespoň trochu odrazil, ale i tak jsem musel soupaží urvat větší část, než bylo v plánu. Jizerky nemám proježděné tolik jako Krušné hory nebo Šumavu, takže neznačená trať mě stála v součtu asi 15 minut času prováhaného na křižovatkách. Prvního závodníka jsem dojel až na 20. kilometru. Bohužel nemůžu napsat prvního člověka, protože Jizerky byly opět lidmi a psy přecpané. Naštěstí postupně začalo závodníků přibývat a lidí ubývat, což přineslo méně vyhýbání a bloudění. Hodně také pomohla podpora Věrky, která mi třikrát předala občerstvení a poradila, kudy jet na následujících křižovatkách. Překvapivě nepřišla žádná zásadnější krize a po 6 hodinách a 55 minutách jsem se dostal do cíle. Výsledný čas byl asi o hodinu horší, než jsem plánoval a znamenal nejdelší závodní prožitek od dlouhého Krušnotona v roce 2012. Takovýto pocit mě obvykle donutí chtě nechtě závod opakovat. Jestli tomu bude tak i v tomto případě, uvidíme za rok."
My také uvidíme a blahopřejeme, protože něco takového se neběhá každý den.
Zimní běhy
Na lyžích i na botách, CFC se nefláká
Letmý pohled do výsledkových listin zimních závodů ukazuje, že sportsmani CFC Kladno ani v tomto období nezahálejí.
Už na Tři krále se dva naši reprezentanti zúčastnili kladenského Běhu Iva Domanského. Na šestikilometrovém okruhu v areálu lesoparku Lapák byl rychlejši Víťa Novák.
"Ale čekal jsem to lepší. Velmi brzo jsem ztratil kontakt se skupinkou, kterou jsem pak měl pořád asi 15 vteřin pred sebou, takže jsem se neměl za kým vyvážet ani s kým finišovat. Nakonec 15. místo." Náš druhý zástupce Marejk Andrejs skončil mezi 179 účastníky padesátý. Únorový orientační běh Za kněžnou Libuší prověřil kromě fyzické kondice také inteligenci a pro Máryse znamenal kýženou odvetu.
"Byl to můj první orientační běh v životě. Docela sranda, ale štěstí, že to tu znám. Osmé místo je pěkné." Vítek na 23. místě byl po závodě méně sdílný a do deníku si zapsal pouze
"Bloudění ..."
Aby si spravil chuť, nazul dva týdny poté lyže a vydal se na Šumavu, aby nejprve doprovodil svou drahou polovičku na závod žen a o den později absolvoval 45 km Šumavský skimaraton celý.
"Na startu bylo 13 pod nulou a po včerejším super sněhu to dneska bylo hrozně přemrzlé. Moc to nejelo, ale pro všechny stejně. V půlce se oteplilo, přestal fungovat zelený Swix a zase jsem musel přimáznout. Ale vyplatilo se, na Černou horu jsem předjel plno lidi. Nakonce 81. z 302."
Tak vidíte, krásná práce. A to jsme tu ještě nezmínili Boboloppet a Krkonošskou 50, protože o nich píšeme v samostatných článcích vedle.
Velká cesta Švýcarskem
Nový epochální výlet pan Mračka, den 17 - 19.
Ráno se mi vstávalo krásně. Není divu, když na mě čeká Mont Blanc, vysoký 4810 m.n.m. Tak rychle naházet věci do batohu a vyrazit na lanovku. Tu jsem si byl okouknout už včera a také penízky jsem měl připravené předem, protože cenu jsem vypátral už při plánování cesty na vrátnici.
V kabině nás bylo hodně, a já jen doufal, že to lana vydrží.
Konečně se to rozjelo a mě podle očekávání polil pot. Když se lanovka rozhoupala, přišel jsem díky přítomným ženám na jiné myšlenky. Jó, ty uměj hekat.
Cesta byla dlouhá 5 km i s přestupem na první vyhlídkové plošině Pointe Helbronner (3466 m.n.m.) Rychlý přestup a frčíme na konečnou Aiguille du Midi (3842 m.n.m.)
V té výšce to bylo pro mě to nejhezčí, co jsem v životě zažil. To, že turisti chodili zabalení a já v tílku, bylo divný, skleněná visutá vyhlídka a prázdno pode mnou fascinující.
Nechápu, jak tyhle plošiny v rozpraskané skále drží. Po 4 hodinách nás upozorňovali na odchod zpátky. Ještě větu do návštěvní knihy a podezřele rychlý návrat do kempu.
Zabalit stan, ve městě dokoupit plyn a město Chamonix nechávám za zády. Ve zpětném zrcátku pozoruji, jak se Mont Blanc vzdaluje a s občasným otočením hlavy se v duchu loučím. Další vysněný cíl hlásí splněno. Po 40 km končím jízdu na švýcarské straně. Protože je pozdě a zásoby už jsou v žaludku, tak rychle spát. Dobrou noc.
Ráno vstávání OK, až na opět oteklý obličej. Jednou mi ta hlava praskne. Město Martigny přichází záhy a já otáčím kolo přes n.p. Pfyn - Finges podél řeky Rhôny, obklopené horami.
Město Visp byla moje konečná a zároveň odbočka na další postupný cíl - Matterhorn. Vzpomínám, jak zde po okolních horách běželi závod borci z kladenského Maraton klubu, např. Karel Kozel. Startovali z výšky 1500 m.n.m. a cíl byl v 3080 m.n.m. Všichni mají u mě poklonu. Projíždím město a zapamatovávám si odbočku na Matterhorn, kterou ukazuje
10 větrných mlýnů vysokých 80 cm. To nejde zapomenout. Žaludek je také spokojený, tak dobrou noc.
Ráno mě potěšilo pěkné počasí. Však se taky se šlapalo krásně a lehce, zvláště zpočátku po rovině. Pak se silnice začala zvedat, ale stoupání do Zermattu bylo naštěstí lehké.
V okolí se nachází 33 ze 74 švýcarských vrcholů přes 4000 m.n.m. a 10 km od města leží průsmyk Theodul Pass (3300 m.n.m.), vedoucí přímo do Itálie. Škoda, že jsem si ho kvůli času nemohl vyjet. 8 km před Zermattem leží vesnice Täsch, kde povinně končí vše motorové. Dále převážejí elektrické autobusy a vlaky. Haha, kolo je kolo.
Příjezd do Zermattu mě zklamal. Čekal jsem ohromující přírodu, horské dřevěné baráky s kytkami a ono nic, jenom těžké stavební stroje, prach a špína.
Až po 400 metrech bylo vidět to, kvůli čemu jsem přijel. Oči spokojené, nad městem se obklopen oblaky tyčí 4478 m.n.m. vysoký Matterhorn.
Poprvé byl zdolán v roce 1865 a ze sedmičlenné skupiny se tenkrát vrátili jen 3 lidi. Kousek dál je Malý Matterhorn (3883 m.n.m.) s vyhlídkou, na kterou vede od r. 1929 lanovka.
Tlačí mě čas, tak si aspoň na ty hory šáhnout, když už nemůžu nahoru. Zpáteční cesta je pořád z kopce a za 2,5 hodiny jsem zpátky ve Vispu. Zdravím větrné mlýny a stáčím kolo doprava. Na cestě nacházím 20 centů a protože vím, že když je v lese jedna houba, tak okolo jsou další jako rodina, nacházím celkem 5,75 Eur.
Asi odměna za odvedenou dřinu. Následuje benzinka, můj domov, kde končím. Lidi se opět zajímají o moji cestu a já automaticky vytahuji mapu. Za odměnu dostávám 2 pivíčka na zapití jídla. Sedím tu v půl deváté večer jen v trenkách a venku je stále 24 stupňů. Dnes už jenom krátká hygiena a za benzinkou vybaluji stan. Dobrou noc.
Ze Švýcarska Zdeněk Mračko
Krkonošská 50
Od našeho zpravodaje
Letos jsem od Ježíška dostal lístky na Krkonošskou padesátku. Protože Krkonoše mám rád a už jsem tam jednou byl, řekl jsem si proč ne, nastudoval profil trati a bylo to jasné: vyjet ze Špindlu nahoru na lanovku, pak po rovince až do Pece pod Sněžkou a zpátky celou cestu z kopce. Takže pohoda. Večer jsem namazal lyže vysokofluorovým voskem -4 až -12 °C a vítězství bylo téměř v kapse.
Ráno bylo skoro 15 pod nulou. Odstartovali jsme po sjezdovce, pak už mimo sjezdovku asi 12 km pořád nahoru. Potěšení z krásných výhledů bylo minimalizováno všudypřítomnou potřebou jet rychleji, než to jde. Ještě v úvodu prvního stoupání mě předjelo několik žen a starších závodníku z vlny za mnou. Na horní stanici lanovky mne čekalo nemilé překvapení: očekávaná rovinka byla poněkud zvlněná. Vlastně jsem zjistil že v Krkonoších žádné rovinky nejsou. Jak jsem se dostal do Pece pod Sněžkou vlastně nevím. Na Pražské boudě jsem sundal lyže a na bufetu sežral skoro všechno, co tam měli. Protože nebylo jak jinak se dostat zpět do Špindlu, kde mimo cíle čekala má dvě děvčata, nazul jsem lyže a vydal se po rovince, jejíž sklon místy přesáhl 20%, zpět. Nad Klínovými boudami nastalo všeobecné sundavání lyží a ťapkání do kopce po botouch, alespoň v mé skupině bojující o přežití. Od této chvíle už to bylo jenom z kopce, ale kvůli nesprávně vybranému vysokofluorovému vosku, zvláštní krystalické struktuře přemrzlého sněhu a hlavně zcela vyčerpaným zásobám svalového glykogenu to z kopce spíš nejelo než jelo. Nicméně do cíle jsem dorazil a protože je článek určen zejména pro vrcholové sportovce, napíšu nejdůležitější údaj: 3 hodiny 40 minut. Na umístění na bedně mi chybělo předjet pouhých 35 závodníků a každý kilometr jet o 50 vteřin rychleji. Opět jsem narazil na věčný problém, že moje ambice jsou vyšší než výkonnost. Ale v tom asi nebudu sám. Děkuji, Ježíšku. A za rok zas.
Petr Vermach