CFC Kladno

Prostě Krušnoton !

Teplický závod směřuje do čítanek

Osmý ročník našeho nejtěžšího horského závodu potvrdil příslušnost, či spíše vzrůstající osamocení na absolutní maratonské špičce. Časem ustálená, pečlivě zvolená a dokonale zabezpečená trať jdoucí ve stopách bájného teplického Samsona, organizace jako hodinky a nadšení pořadatelé s příznivě nakloněnými hvězdami, to vše přispělo k tomu, že počet účastníků letos atakoval magickou tisícovku a stále ještě mladý Krušnoton se zařadil po bok Krále Šumavy a klasiky Karlovy Vary - Unhošť. Nikde jinde na našem území, pokud víme, takový počet cyklistů neshromáždili - a nezvládli. Naši reprezentanti se letos zúčastnili tři, všichni na střední trati zařazené do UAC. Nejrychlejší byl podle očekávání Víťa Novák, který měl ještě v živé paměti loňské předstartovní zaváhání."Na startu 30 minut před začátkem, ale zase pozdě, o necelou půlminutku jsem se nedolepil dopředu. Tam Sparťani za pomoci nějakých otroků záměrně rozjeli tempo a pod Komárkou jsem měl minutu a půl zásek. Nakonec jsme se sjeli v docela kvalitní čtveřici. Čespa jel roviny fantasticky a zbylí dva taky. Bohužel se to před námi pospojovalo a moc odpadlíků jsme neposbírali. V cíli 22. místo, 5 minut za dedvítičlennou skupinou. Škoda. Ale nohy dobrý, i pocit ze závodu." I náš druhý zástupce Luboš Černý zajel velmi dobře a v silné konkurenci vybojoval umístění v první polovině závodního pole. Redaktor Kolbaba po delší závodní pauze podle vlastních slov "nemá najeto a na dlouhou si proto netroufnul, začal odzadu a celou dobu pak předjížděl. Nakonec předjel 38 lidí, DNF nepočítaje". Takže Kladýnko v Krušných - dobře.

Velká cesta Švýcarskem

Nový epochální výlet pan Mračka, den 11 - 12.

Ráno se ukázalo, že ta ruina byla stodola. Odjíždím a na šotolině hned málem držkovna. Opět přední brašna vypadla a opět pod kolo. To by teda bolelo. Cesta do města Thun i s jezerem byla rovinatá a v pohodě, až na to horko. Ještě že ta jízda chladí. Žaludek prosí zastav, mám hlad. Že by už 50 km ? Ne, bylo to 70 km. U nějakého baráku bylo perfektní posezení, jídlo bylo v batozích, tak jsem to zapíchnul. Shodou okolností to byla ubytovna s Poláky. Hned mě obklopili a moc je zajímalo, kde se tam beru. Zvali mě do Polska, ale tam už jsem přeci byl, říkám. Po snídani a rozloučení po 10 km z důvodu zvědavosti zastavím u obchodu s koly. Dobře jsem udělal, sice tam toho moc neměli, ale majitel měl ženu z Českého Těšína a uměl česky. Opět krásné povídání s kafíčkem. Jak si tak dál frčím po rovině a kochám se nádhernou krajinou s tunely vytesanými do skály, ani si nevšimnu, že jsem dojel do krásného města Thunu. Bylo to tam hezčí jak v Lucernu, květinami ozdobené dřevěné mostky přes řeku Aare, která se vlnila do Bernu. V dálce zasněžené vrcholky hor. Při objíždění jezera jsem si řekl, že dnes to místo jen tak neopustím. Skáču do vody a užívám si na chvíli dovolenou. Jaká paráda v jezeře a kolem mě se točí tolik nádherné přírody s krásnými děvčaty. V 18 hodin balím, i když jedno místo k spaní by tam bylo, ale musí se šlapat. Čeká mě Bern, hlavní město Švýcar. A také psaní kapitána do deníku. Po cestě byl motorkářský klub s 25 motorkami, tak si říkám, že budu provokovat a ptám se, jestli se můžu na venkovním posezení najíst. Nebyl to problém, ale jak na mě čučeli, tak jsem se se bál, že mě vyženou. Ale byli to frajeři, pozdravili a okukovali tu moji naloženou motorku. Ještě poděkování majiteli za nafutrování žaludku a frčím o 5 km dál, kde byla alej, a tam jsem rozbalil ložnici. Za zády se pásli na louce koně a já doufal, že mě přes noc pohlídají. Dobrou.
Ráno v 8.50 odjíždím v pařícím peklu do 20 km vzdáleného Bernu. Z dálky mě vítaly obrovské staré budovy a v údolí se klikatila prudká řeka Aare. Průjezd starým městem ve mně díky budovám zanechal srdcovský dojem. Hlavě jsem nikam nemusel odbočovat, vše, co jsem měl vidět, bylo v ose cesty. Návštěva orloje (foto), kde se každou hodinu ukazují postavičky, tančící na typické švýcarské písně. Návštěva parlamentu z r. 1902, první místo, kde jsem si koupil magnetku. Škoda, že mi nikdo nemohl pohlídat kolo, byla možnost s průvodcem projít parlament gratis. Ale že před parlamentem budou farmářské trhy, to jsem teda čuměl. Kručíci žaludek zavelel tam zajít a trochu pozobat z ochutnávek. Potom, co jsem ukazoval moji cestu, mi do ruky přistály 3 obrovské, moc dobré sladké plněné rohlíky. Další trhovkyně se mi pochlubila, že její přítel jel kolmo až do Íránu. Ode mě palec nahoru. Její kolegyně zase byla v Praze a dokázala říci česky 'Pozor, dveře se zavírají'. Docela se jí to povedlo a zasmáli jsme se. U parlamentu mě zastavil policajt, že je tu zákaz cyklistů. Abych se z toho vymotal, povídám, že bloudím. Nakonec mi ukázal směr ven z města, ale to jsem taky věděl, hlavně že nebyla pokuta. Opět problém, na brýlích chybělo sklíčko, s tím se blbě jezdí. Šup s nimi do koše. Přijíždím do Neuchatelu a na rozcestí vlevo Lausanne, vpravo Basilej. Ouvej, to slunce mě dostává a bere mi sílu. I kyčel se ozývá a křeče k tomu. Ale i když celkově utahaný, vyjel jsem za město 8 km stoupák jak sviňa. Musím si orazit. To, že mám časovou ztrátu, vím. Ptám, jaká je cesta do Basileje a prý jenom do kopce. Po přemýšlění a nahlížení do mapy vím, že musím nějakou část cesty vynechat. Byla to Basilej, už z toho důvodu, že jsem nechtěl propásnout na francouzské straně Mont Blanc a švýcarský Matterhorn. Navíc bylo načase si hledat místo na spaní. Ženevské jezero už z dálky svítilo svojí krásnou modrou barvou, ale to až zítra. Benzínka, můj domov, byla jasná stopka. Najíst, napít, napsat a bez dlouhého sezení při teplém večeru spát. Dobrou noc. Ze Švýcarska Zdeněk Mračko