CFC Kladno

Za CFC na koloběžce

Po Masarykově okruhu bez motoru

Moje další láska. Není to žena, je to koloběžka. Rodinu jsem prosil na kolenou, sice na oko, ale na kolenou, abych ji distal k narozeninám. Moje přání bylo vyslyšeno, ale Boží slovo to nebylo. Nebojte se, na prvním místě bude vždy kolo, koloběžce říkám 'doplněk stravy'. Jak jsem lítal na internetu, tak jsem objevil závod v Brně a byl to přímo Masarykův okruh. Říkám si, až tak a po okruhu na koloběžce ? Zdenóšku, jdi do toho ! Jasně, že za CFC Kladno. Po registraci jsem si lehce projížděl trasu. Teda přátelé, to je divnej pocit, ale krásnej, tam kde jezdí takoví velikáni jako Rossi, Lorenzo ... Ještě doma jsem si řekl, že závod nepojedu, ale pro svůj dobrej pocit si projedu trasu. Ale nedalo mi to a vecpal jsem se do třetí řady. Nevím, proč po mě čučeli a ukazovali si na mě. Později jsem se dozvěděl, že v tom popředí, kde jsem neměl co dělat, to byl samej mistr republiky, Evropy a možná i světa. Taky ty koloběžky vypadaly jinak než ta moje dřevěná. Start ! Závod byl moc a moc krásnej a jsem rád, že po 30 minutách a 10 449 metrech byl konec. To pivo potom, to byl ten pravej bůh, co mě osvítil. Ale to už přátelé víte, o čem mluvím. Jak říkají koloběžkáři svojí hantýrkou - 'trhni si' ! Čus buřt autobus.
Poznámka redakce: Zdeněk Mračko dojel na Masarykově okruhu 105. z 229 startujících.

Velká cesta Švýcarskem

Nový epochální výlet pan Mračka, den 5 a 6.

Dnes se mi nějak nechtělo vstávat. Proč taky, vždyť mám dovolenou. Koukej vstávat, lenochu a šlapat ! Tak jsem si z nedalekého města hned na úvod zkusil průsmyk - 13 km, 1600 m.n.m., abych věděl, jak mi to půjde ve Švýcarech. Hrůza, byl to záhul. Že bych se vrátil domů ? Naštěstí přišel na vrcholu průsmyku zasloužený odpočinek a rozhled z visuté lávky do údolí, hlavně na moji řeku Inn, na kterou jsem zakřičel 'Neboj, za chvíli jsem u tebe'. Po potěšení očí jsem se pustil z vrcholu do údolí. Sakra, co se stalo ? Nemám přední brašnu ! Po chvíli hledání jsem tušil, že se skutálela po stráni, kde byla ohromná louka. Po půl hoďce jsem ji našel a s velkou úlevou jsem se rozjel dál. Úžasné panorama po celé dnešní trase začalo vlastně už od Rosenheimu. Konečně Martina. Ale ne žena, byl to můj vysněný přechod do Švýcarska. Hurá, jsem tady a teď začne to pravé ořechové. Příjezd do města Scuol. Po dnešních 'jenom' 89 km jsem u lázeňského města jízdu ukončil. Při vaření jídla na pěší zóně jsem pozoroval Švýcary. Ale jo, jsou v pohodě a celkem jim bylo jedno, že nějaký vandrák se tam rozvaluje. Po příjezdu k řece mě oslovila dvojice kluků. 'Kde se tu bereš, Čecháčku ?' A on to Rus s Němcem. Hned jsem dostal nabídku na spaní. Jasný, že jsem kývnul. První noc ve Švýcarech a hned postel. Když se daří, tak se daří. Krásné spaní. A dokonce v bytě sám, kluci odešli za holkama. Škoda, že mě nevzali s sebou. Tak jsem radši skočil do postele. Dobrou noc.
Při ranním vstávání jsem byl stále sám, a tak jsem odfrčel za dalším dobrodružstvím. To přišlo záhy. Po 10 km začal první švýcarský průsmyk, ale to jsem pochopil, až když jsem nad sebou uviděl silnici, nesmyslně se kroutící po Alpách. Tak jdeme na to, říkám kolu. Hurá, 1831 m, jsem tu. Hovno, 2383 m bylo správně. Při 120 kilech to bylo opravdu těžké, ale ta úžasná podpora od všech řidičů dost pomáhala. Po obdivuhodném rozhledu na vrcholu - byl opravdu ohroumující - člověk pochopí, že ta námaha stojí za to. Sjíždím do Davosu, kde mě zarazili domorodci. Samý Žid, že bych byl v Izraeli ? To byl divný pocit. Tak radši jedu dál. Teď už vím, jak se připravit na další průsmyky. No nejde se připravit, to se musí prožít, ty kila vytáhnout nahoru. Sjezd byl o sto procent lepší než v Rakousku. Netrvalo dlouho a přisel další vysněný stát - Lichtenštejnsko. Na pomezí, označeném hraničními kameny, to na mě přišlo a musel jsem mazat do lesa. Kolo bylo ve Švýcarech a já na bobku v Lichtenštejnsku, když vtom na mě troubili moto policajti. Asi se báli, že jim podělám knížectví. Po skouknutí knížecího státu jsem zapadl pod střechu ke stolu, kde jsem si cpal zásoby do žaludku, když kde se vzala, tu se vzala ochranka. Jídlo jim nevadilo, ale že budu bivakovat, to byl problém. Bylo vidět, že začali přemýšlet, což se mi líbilo, protože jsem tušil nocleh. Nakonec to bylo ve skladu, kam mě uklidili. Aspoň tak, díky, knížectvo. 20:30 už jsem ležel a vzpomínal na všechny ty lidi, jak jsou na mě hodní. Dobrou noc. Ze Švýcarska Zdeněk Mračko