CFC Kladno

První cena předána

Nealko na správné adrese

V reprezentačních prostorech CFC Kladno došlo koncem listopadu k avizovanému předání hlavní ceny vítězi sedmého ročníku populární sázkové soutěže kanceláře SK Podraz. Jak známo, vítězem se už podruhé stal Václav Nežerka, známý kromě svých nesporných cyklistických kvalit také odmítavým postojem k alkoholickým nápojům. V parafrázi na slavného filmového hrdinu se tak nabízí nazvat vítěze Limonádovým Vencou. Ale ani tato přezdívka tak docela nesedí. Náš redaktor totiž při předávání ceny vyzvěděl, že laureát například iontové nápoje popíjí pouze ve velikém horku a většinu času jezdí o chlebu a vodě, prokládané občas minerální vodou Bič. A aby se nezpronevěřil svému jménu, po 20. hodině nepozře ani pizzu. S takovou životosprávou mohou žrouti v naší redakci polemizovat, lze s tím i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Vencovy sportovní výsledky hovoří za vše. Blahopřejeme, Václave, přejeme Vám dobrou chuť a rychlou regeneraci.

Náš člověk v Koločavě

Exkluzívní reportáž z putování po Ukrajině, část 9

7. září. Když mě dnes po ránu chtěli domácí vytáhnout z postele, jsem po námitce, že je brzo, zjistil, že mám po celou dobu pobytu na Ukrajině o hodinu méně. Kam se poděla moje cestovatelská zkušenost ... Neznalost neomlouvá, stydím se. Při snídani s celou rodinkou vzpomínáme na včerejší zábavný večer. Ale je čas rozloučit se. Vyzvedávám kolo z chlívku, kde přenocovalo ve společnosti slepic a vepře a domácí mě vyprovází za humna. Tam ještě zamávám dvěma ženám, co mne včera vítaly. Bydlí tu teprve dva měsíce, utekly z Luhanska kvůli válce. Po ránu je všude kolem mlha. Ukrajinsky se to řekne tuma, což říkají i naše malé děti, když se učí mluvit. Kvůli snížené viditelnosti jsem skoro přehlédl skupinky spících psů bezdomovců, zachumlaných do sebe. Taky bych ještě zalezl do postele. Asi po hodině jízdy mlha opadla a nastalo vedro. Po 25 km jsem přejel hranici národního parku Vysokyj a začalo klikatící se stoupání do hor. Vyjel jsem do výšky 800 m.n.m. a příroda opět neměla chybu. Často jsem zastavoval, fotil, natáčel, prostě mi to bralo dech. Nakonec ani nevadila špatná děravá silnice. Byl jsem rád, že nemusím spěchat, taky proto, že už budu přejíždět na Slovač. Mohl bych už dnes, ale chci si to tu ještě užít. Dneska se konečně vyspím ve stanu. Ne že by mi vadilo spaní v posteli, ale přece jen, můj pravý byt je stan. Jak tak odpočívám a rozhlížím se kolem, vidím, že nejsem sám. Přišel ke mně Polák, který se tu věnoval lezení po horách. Docela dlouho jsme si povídali o cestovatelských zkušenostech. Dnes jsem toho moc nenajel. Po 80 kilometrech jsem to zapíchnul ve městě Žornava. Při prvním pivu vytahuji deníček a píši zážitky, když za mnou začali chodit místní se zájmem, kam mám namířeno. Ukázalo se, že zase všichni dělali v ČR. Až na jednoho, který u mě zůstal a se kterým jsem se docela dobře bavil. Nakonec jsem dostal nabídku na přespání. Takže už čtvrtý den nebude stan. Ještě sedíme u piva, když vtom přišlo pět mlaďasů, tak nějak divně oblečených. Rukavice jako já na kolo, na sobě černé oblečení a velké bágly. Serjoža povídá, že ti kluci ještě dnes odjíždějí do války a přišli se rozloučit s tím, že se možná už nevrátí. To odhodlání bojovat za svou zem na nich bylo dost vidět. Až mi z toho šel mráz po těle. Taky na mne hned vyrukovali, jestli bych já šel bojovat za ČR, což mne v tu chvíli docela zaskočilo. Když jsem dlouho neodpovídal, vrhali na mě takové divné pohledy, tak jsem raději přitakal, že jo, šel bych bojovat. Kluci byli spokojeni a mně se ulevilo. Fuj, to byla situace. Konečně přijela z práce Serjožova žena, a tak jsme se rozloučili a odešli domů, kde už byla připravená večeře od jeho vynikající starostlivé tchýně. Protože už bylo dost pozdě, tak hned po večeři do hajan s myšlenkami na poslední noc na Ukrajině. Dobrou noc, přátelé.
Z Ukrajiny Zdeněk Mračko