CFC Kladno

Na Šternberk shora

7. ročník Posázaví je za dveřmi

Pokud si myslíte, že k hradu na nejvyšší skále přistupujeme výhradně zdola nahoru, letošní ročník závodu Kolem Posázaví vás vyvede z omylu. Český Šternberk navštívíme, ale tentokrát k němu budeme zvysoka klesat. Konkrétně sjezdem po silnici č 111 ze směru od Podvek. V tomto směru se otevírají nečekané pohledy. Máte se nač těšit. Také letos jsme připravili jeden velký okruh. Start bude podobně jako loni v Hraci pod kopcem, asi 6 kilometrů od prezentace. S tím je třeba počítat. Na trati je několik změn. Kvůli opravě mostu v Oplanech pojedeme objížďkou přes Konojedy a Nučice. Dále vynecháme krásnou, ale přeci jen hůře sjízdnou pasáž přes Ledečko a Čeřenice. Místo toho zařazujeme zbrusu nový kopec přes Ježovice a dále už zmíněný sjezd do Šternberka. Celkem na vás čeká 97 kilometrů a 1784 metrů převýšení. Abyste se mohli připravit, máme pro vás opět výpravnou prohlídku trati. Má 214 zastávek na 5 mapách. Tak studujte a hlavně přijeďte, trať za to stojí a hvězdárna už čeká. 7. ročník Kolem Posázaví startuje v Hradci v neděli 26.7. v 10.:30.

Náš člověk v Koločavě

Exkluzívní reportáž z putování po Ukrajině, část 5

3. září. Ráno je mírné teplo, ale nějak se mi nechce vstávat, mám přece dovolenou. No nic, nelenošit a vstávat. Při balení mě opět ohrožují psi, ale naštěstí je to brzy přestává bavit. Dnes mám namířeno do Rumunska, na hraniční přechod je to asi 40 kilometrů. Jenže jsem ve městě Solotvyno nenašel odbočku a zajel jsem si víc jak 14 kilometrů. Že jsem se nezeptal dřív. Aspoň že teď už jedu tím správným směrem. Na hranici se se mnou dal do řeči ukrajinský voják se samopalem. Ani mě nepřekvapilo, že umí česky. Svět je malý, pracoval na Kladně. Zato Rumunům jsem nerozuměl ani slovo. Ukrajinci mi to museli překládat. Po chvíli dohadování mě pustili a já se ocitl poprvé v Rumunsku. První dojem - silnice. Po čtyřech dnech asfalt jako v Evropě. Akorát elektrické sloupy kolem cesty vypadají jako v Indii. Nakonec jsem si jeden sloup vyhlédl jako orientační bod z města zpátky na hranici. Město bylo čisté a krásné, a tak jsem v parku poobědval. Po cestě zpátky jsem potkal pět crossmotorkářů z Prahy. Když se dozvěděli, odkud a kam jedu, nechtěli věřit. Tak jsem se ještě pochlubil, že že můj rekord je 318 km s plnou bagáží, načež jeden z nich povídá, že to tedy prodá mašinu, protože by takovou dálku za jeden den nedal ani na motorce. Tak to vidíte. Při přechodu zpět na Ukrajinu jsem uprosil rumunské celníky o památeční razítko do pasu. Další Cesta z Mačivu byla zatím z Ukrajiny nejlepší, celé 2 kilometry slušné silnice, úspěch, ne ? Jak jsem se blížil k Ivanofrankivské oblasti, byla příroda čím dál krásnější. Všude v okolí zalesněné kopce a hory a já si jedu pěkně po rovině podél řeky Tisy. Jenom vesnice jsou chudší a chudší, až mám obavu, jestli bude hospoda. Pro jistotu jsem si koupil vodu. Pak jsem si vzpomněl na hlášku místních, že na Ukrajině je víc hospod než továren, a to mě uklidnilo. Směrovka ukazuje Jasiňa 17 km, to dneska dorazím, podle optání je to větší město. Hned po příjezdu si hledám spaní a nacházím spaní opuštěnou kolibu s dřevěným stolem a lavicí a řekou pět metrů odtud. Pro mne je to pětihvězdičkový hotel. Hospoda pěkná, obsluha špatná. Během čekání si zapisuji si dojmy z dnešního dne. Po zaplacení zjišťuji, že se mi zlomil stojánek na kole. No potěš. Ve městě zase postávaly všelijaké podezřelé gangy, tak raději mizím a ukrývám se ve stanu. Jistota je jistota. Zítra mě čeká Ivanofrankivská ovlast už směrem an Lvov, kam to mám asi 300 km a kde se budu otáčet směrem na jih podél polských hranic. Ale o tom až příště.
Z Ukrajiny Zdeněk Mračko