CFC Kladno

Unglaublich Täve

32. 'Vary' s legendárními účastníky

Také si, vy dříve narození, někdy říkáte, jak dlouho budu ještě jezdit ? Do šedesáti, nebo snad sedmdesáti ? Máme pro vás dobrou zprávu. Když Pánbůh opravdu dá, dá se jezdit snad do stovky. A nepředvedl nám to nikdo jiný, než Gustav Adolf Schur, dvojnásobný vítěz Závodu míru a olympijský medailista, velký soupeř a přítel našeho už bohužel zesnulého šampióna Jana Veselého. To bylo tak ... Unhošťský nezmar Atnonín Mittelbach objel v roce 2012 na počest 60. narozenin Závodu míru trať Varšava - Berlín - Praha na vysokém kole a po cestě se seznámil s řadou osobností světové cyklistiky, které, aby řeč nestála, pozval na svůj závod Karlovy Vary - Unhošť. A tak jsme mohli v pozvánce na 32. ročník číst, že nás letos přijde povzbudit Jan Smolík, Ryszard Szurkowski, Pavel Doležel nebo už zmíněný Schur. Přišli všichni. Jenom Täve se však k údivu všech přlevlékl do cyklistického, usedl na kolo a v 84 letech objel stokilometrovou trať v protivětru průměrem bezmála 30 km/h. "O Veselém a Schurovi jsem čítal v knížkách od Oty Pavla" řekl nám k tomu dojatý redaktor Kolbaba "Ve snu by mě nenapadlo, že s ním pojedu v jednom závodě. Teď už tu schází jenom Vinnetou." Co dodat ? Závod vyhrál Petr Novák, náš Víťa jel 30 km v čtyřčlenném úniku a byl dostižen kilometr před cílem. Nebýt toho, psali bychom asi jinak. Ale Täveho a Mitteho bychom pochválili stejně. Unglaublich.

Náš člověk v Koločavě

Exkluzívní reportáž z putování po Ukrajině, část 4

2. září. Ráno raníčko panna vstala ... Prdlajs, žádná panna, opět bolení břicha, než jsem sbalil stan, musel jsem pětkrát odběhnout. Na řadu přišly čokolády, snad to pomůže. Odjíždím v 8.00 a nabírám směr Koločava. Hurá za Nikolou Šuhajem loupežníkem ! Jenže po pár kilometrech mě optimismus přešel. Jízda cestou necestou bere čím dál víc sil a ke všemu mě začíná bolet loket. Ještě že mám bandáže. Asi po 40 kilometrech se ocitám na hranici národního parku Synevyr a tady začíná to pravé peklo. Chvílemi musím jít i dva kimometry pěšky, protože mezi dírami a šutráky už nejde ani kličkovat. Na chvíli odpočívám u přehrady s elektrárnou, kterou bych přirovnal k lepší cikánské osadě, ale musí se jet dál. Ještě že mě při životě drží nádherná nedotčená příroda. Kam se podíváte, všude hory a lesy, po pravé straně protéká řeka Terebla. Veliká krása. Konečně po 50 kilometrech, které mi zabraly 5 a půl hodiny, dorážím na začátek Koločavy. Vesnice leží v Mižhirském rajónu na jižní hranici n.p. Synevyr, najdete tam 10 muzeí a 20 památníků. Do centra mi to ještě chvíli trvalo, obec je dost dlouhá a samozřejmě bez silnice. Cestou potkávám dva turisty, pozdravím je česky a oni na oplátku odpovídají taky česky. Aha, tak udkud? Z Brna ... Hodíme řeč, prý jsou tu na týden, chodí po horách a další tři prý najdu v české hospodě. Když jsem dojel do hospody, povídám Ahoj, kluci z Brna, no koukali dost překvapeně, ale když jsem jim vysvětlil, že jsem potkal jejich kamarády, snad pochopili, odkud to vím. Zasedl jsem ke stolu a poprvé po odjezdu z domova porušil zásadu nedávat si před koncem jízdy pivo. Jenže po té děravé zaprášené vydrncané cestě bylo nezbytné a moc chutnalo. Mimochodem bylo taky české, od Ježka z Jihlavy. Zvažuji, kudy dál. Cestu do srdce parku, kde leží jezero Synevyr "největší v ukrajinských Karpatech a zároveň největší a nejvýše položené horské jezero na Ukrajině (989 m)" s těžkým srdcem škrtám. Je to dalších 35 kilometrů a mě tlačí čas. Po rozloučení s Brňáky a českou hospodou odjíždím v doprovodu syna hospodského do školy, kde sídlí muzeum Ivana Olbrachta a najdete tam i jeho sochu. Poté se přesouvám k hrobu Nikoly Šuhaje. Po cestě míjím muzeum s tankem - památníkem 25 koločavských vojáků, kteří bojovali v Afghanistánu. Po rozloučení s doprovodem opouštím Koločavu a namířím zpátky do míst, odkud jsem ráno vyrazil. U města Buštyno mám pro denešek padla, a tak skáču do řeky Tisy. Je osm večer a pořád krásně teplo. Z řeky do hospůdky na zasloužené pivečko a hlavně psát o dnešní utrápené cestě. Jsem rád, že jsem ji zvládl. Zítra mě čeká návštěva Rumunska, konkrétně města Sighetu Marmatiei. Česky to je Marmarošská Sihoť. Ale o tom až příště.
Z Ukrajiny Zdeněk Mračko