CFC Kladno

Bronzový záskok

Jelikož první májový prodloužený víkend nabídl hned dvojici závodů UAC, musela ředa cyklistů s rodinnými povinnostmi volit mezi svátkem práce na milovických kostkách a nově zařazeným posázavským okruhem jménem Kouřimská 50. V provedení CFC Kladno to však byla volba dosti asymetrická. Prvomájovou Pavé tour absolvoval osamocený Vítek Novák, který navíc závod nedokončil pro defekt, a tak bylo na čtveřici kouřimských, aby pošramocený dojem v sobotu napravila. A je třeba říci, že se podařilo. Platí to zejména o Markovi Andrejsovi, který v roli leadera týmu zajel výborný závod a ve spurtu hlavního pole vybojoval bronzovou medaili v kategorii A. Vítězem závodu na 100 km se stal Sparťan Jonáš Vojtěch před českobudějovickým Petrem Cirklem a Michaelem Somrem z Lawi. Náš druhý zástupce Tomáš Nový naplno okusil tvrdost poloprofesionální cyklistiky a navzdory třicetikilometrvému průměru skončil v poli poražených. Doufejme, že se tím nenechá otrávit a vytrvá, protože tohle postihlo spoustu začínajících jezdců. Druhý balík byl přeci jen přívětivější. Nejen poloviční délkou, ale hlavně velkým počtem hobby jezdců, pro které byl závod původně určen. "Všude slyšíme, že se nelze spokojit s průměrem" řekl v cíli redaktor Kolbaba "ale já jsem si naopak užil, jaké je to být průměrný a nedojíždět na chvostu. Škoda, že takvých závodů není víc." Náš druhý zástupce v pelotonu Luboš Černý byl z této perspektivy 4 minuty za vítězem vysoce nadprůměrný až exlcelentní. Závod druhé divize vyhrál Matouš Měšťan z SP Kolo před rakovnickým Robertem Dobrým a vinohradským Michalem Rydvalem. Na závěr je třeba pochválit pořadatele za pěknou trať, pěkné náměstí, organizaci, atmosféru a vůbec. Nashledanou za rok.

Náš člověk v Koločavě

Exkluzívní reportáž z putování po Ukrajině, část 3

1. září, 5 hodin ráno. Vstávám a je mi nějak divně. Zdá se, že nastal problém průjem. Slušně řečeno. Že nakonec přijde, to jsem věděl, ale hned po prvním jídle na Ukrajině ? Začal jsem litovat, že jsem si neuvařil sám. Nu, što dělať .... Jelikož se bolesti břicha stupňovaly, musel jsem posunout odjezd na devátou hodinu, až začnou působit prášky. A prej že slivovice pomáhá. Já jsem jí odkojen a na srazu v Prešově se toho vypilo a teď tohle. Jak si tak balím stan, kde se vzali, tu se vzali tři psi - bezdomovci. A hned se hnali ke mně. Pro jistotu skočím na kolo, do ruky pepřák a obloukem na silnici. Psy naštěstí více zajímalo místo mého noclehu. Asi hledali něco k snědku. Ale našli jenom ho ... Moje. Raději odjíždím. Asi po deseti kilometrech jízdy se otepluje a já se převlékám do tílka a trenek. Takhle zůstanu až do večera. Pokračuji dál směrem na Sokirnici, když vtom mne do očí praští fotbalové hřiště. Takové jste ještě neviděli. Leží po celé délce šikmo ve svahu, takže vůbec nechápu, jak tam mohli hrát. To musel být pořád aut. No nic. Kousek dál mne zase nechtěly pustit dál krávy. Zatarasily cestu a já musel čekat, až mi milostivě uvolní aspoň kousek místa, kde jsem potom prokličkoval mezi dírami a kravinci. V okolí Iršavy jsem pak musel překonat dlouhé, asi patnáctikilometrové stoupání. Dalo mi docela zabrat a celou dobu jsem se těšil, jak si ve sjezdu odpočinu, ale to jsem se přepočítal. Na silnici bylo tolik děr, že kolo nešlo vůbec pustit. Nakonec jsem jel s kopce pomaleji než do kopce. Darmo mluvit. Když pak pod kopcem míjím benzínku, uslyším za sebou "Ahoj". Otáčím se a vídím, že na mě mává pumpař. Ukázalo se, že se jmenuje Ivan a česky umí, protože u nás nějaký čas pracoval. Asi hodinku jsme pokecali o práci, za kterou bral 100 eur, o Česku, o válce a tak. Ale je třeba jet dál. Ještě společné foto a odjezd směr Chust. Zhurba po devítí kilometrech se pravé straně objevuje řeka Tisa. Hned na Adama a hurá do řeky, což byl v tom vedru balzám a odměna za předchozí ústrky. A pak dál podél řeky. Po dalších 25 km přijíždím do města Sokyrnycja, kde bych měl zítra odbočit směrem na Koločavu a národní park Synevyr. Ve městě nacházím pěknou hospodu s ještě hezčími servírkami, které se o mne staraly jako o vlastního. Navzdory problémům s břichem jsem neodolal a dal si opět opět jídlo. Ráno jsem zase litoval. Ale nepředbíhejme. Po večeři a dobrém pivečku vidím, že si k vedlejšímu stolu přisedla děvčata ve školních krojích. Prvního září je totiž na Ukrajině první školní den stejně jako u nás a kam jinam po vyučování zajít, než do hospody. Samozřejmě na čaj. Slečny vypadaly potěšeně, že jsem si je vyfotil, ale pro mne už nastal čas k odjezdu. Takže se loučím a odjíždím na nocleh k řece Tise. Ještě vykoupat, postavit stan a spát. Zítra je taky den.
Z Ukrajiny Zdeněk Mračko