CFC Kladno

Letecký den v Bášti

Proklatě rychlý úvod sezóny.

Abstinenční příznaky a příznivé jarní počasí přilákaly na start úvodního podniku sezóny bezmála 150 cyklistů, kteří se na rovinaté trati v Bášti prezentovali doslova leteckými výkony. Údaj AVS 45,13 na tachometru celkového vítěze Vaška Nežerky asi nechal většinu pozorovatelů v klidu, méně už fakt, že pomyslnou pětačtyřicítku zdolal i druhý v pořadí brněnský Miroslav Šváb a více či méně se jí přiblížila celá první desítka. A to, že jízdní průměr 40 km/h nestačil na lepší než 48. místo, celou situaci jenom podtrhuje. Jezdilo se zkrátka rychle. Potešitelné je, reprezentanti CFC jeli také rychle. Víťa Novák se oproti loňsku výrazně zlepšil, dlouho atakoval první desítku a nakonec skončil třináctý, šestý v kategorii. Možná ho popohnalo i rozlosování: "Minutu za mnou jel Michal Somr a další minutu po něm Vašek Nežerka. Bál jsem se, že mne oba sjedou a já abych pak šel domů kanálem. Nakonec to dobře dopadlo." Luboš Černý obsadil v silné konkurenci 103. místo, Jirka Semenec 108. a pětici doplnili horští myslivci Martin Šurányi a Honza Vševid.
Dobrá práce.

Náš člověk v Koločavě

Exkluzívní reportáž z putování po Ukrajině, část 2

Na hranice s Ukrajinou jsem z Prešova dorazil v 16 hodin. Po zkušenostech krajanů, kteří museli z aut potupně vyložit všechny věci a celníci je pustili třeba až po čtyřech hodinách (hledali hlavně akohol a cigarety), jsem byl docela zvědavý jak se pohraničníci popasují se mnou. Překvapení přišlo za chvíli: zákaz přechodu pro pěší i cyklisty. Prý nařízení ukrajinské vlády. To byl docela šok. Dobrodružství jsem chtěl, ale netušil jsem, že přijde tak brzo. Slováci mi radili použít dva jiné přechody, jeden na severu a druhý na jihu ale oba byly vzdálené přes 30 km, takže jsem to s díky odmítl. Nakonec se slovenským děvčatům podařilo přemluvilt ukrajinského řídiče autobusu, aby my mě na druhou stranu převezl. Naštěstí byl ochotný a já místo toho, abych všechno vyndával před Ukrajinci z tašek ven, sedím v autobuse, vysmátý a bez kontroly. Za půl hodinky už vystupuji na Ukrajině, řidič se se mnou loučí podáním ruky a přáním šťastné cesty a já začínám roztáčet první metry po své vysněné zemi. Brzy se ukazuje, že to tak snadné nebude. Když nás na srazu cykloturistů v Prešově protahovali po jejich chotárech, pronesl jsem poznámku, že jsme snad už na Ukrajině, poněvadž mají stejně špatné cesty. To jsem ale nevěděl, o čem mluvím. Díry, díry, a zase díry. A kde nebyly díry, přišly kameny. No co, Zdendo, musíš se přizpůsobit a naučit se sžívat se silnicí - nesilnicí. Ještě jsem musel udělat opatření - vrchní brašnu na zadním nosiči upevnit gumicukem, poněvadž to hrozně lítalo. Doufal jsem, že to v Užhorodu bude lepší, ale nebylo. Chvílemi jsem kličkoval po celé silnici. V centru města u řeky jsem na chvíli poznal pocit z války. Lidé se seskupovali, pouštěli si náboženské písně a modlili se k Bohu, aby je té války zbavil. Taky mě do toho chtěli zatáhnout, ale jel jsem raději dál svým směrem. Takže na východě bojují s Rusy a já tady na západě se silnicí. Co se dá dělat. Když se přiblížila 19. hodina, hledám místo pro stan. Vtom mě předjíždí auto, z okna vykoukne hlava a volá na mě: 'Ahoj, vole.' Trochu šok, ale brzy jsem si zvykl, protože těch pozdravů přišlo víc. Později jsem zjistil, že všichni pracovali buď na Kladně, v Praze nebo na Moravě. Když jsem našel místo na spaní, zapadl jsem do hospody na večeři. Vedle mě seděli u stolu tři vojáci se samopaly a mně bylo stejně jako na hranicích tak nějak divně. Snad už to nedošlo až sem ? Taky v televizi neběželo nic jiného než válka. Naštěstí pivíčko chutná po 143 km výborně a tak dám ještě tři další a valím stavět bydlení na obrovské pláni. Během stavby stanu jsem dostal hlad, a tak jsem se dorazil chlebem a paštikou. Ještě napít slivovičky a do hajan. Dobrou noc.
Z Ukrajiny Zdeněk Mračko