CFC Kladno

Tříkrálový maraton aneb "Theorie běhu marathonského s hlediska fysikálního".

Před nějakým časem jsem na chalupě uklízel podkroví a pod hromadou starých novin a všelijakého haraburdí nalezl, mimo jiné, svázaný ročník časopisu "Úprk český" s podtitulem "Theorie i prakse českého běhání, r. 1903". Nutno říci, že půda zůstala dones neuklizena. Svazek obsahoval mezi řadou dobových fotografií a více či méně zajímavých reportáží z regionálních závodů řadu odborných článků, z nichž mne nejvíce zaujal článek nazvaný "Theorie běhu marathonského s hlediska fysikálního ", podepsaný "Erik Von Anheizen". Časem jsem časopis jako s cyklistikou nesouvisející odložil, ale když jsme se během zimní přípravy rozhodli věnovat více času běhu a do tréningu zařadili lednový Tříkrálový maraton v Unhošti, bylo zřejmé, že bez důkladné běžecké průpravy se nadále neobejdu. Za dlouhých zimních večerů jsem tedy znovu oprášil "Úprk český"a četl, četl a četl.

"Trať marathonská nejobtížnějším z podniků athletických již od nepaměti slove a díky legendě o Feidipidovi athénském pláštíkem tajemnosti a nebezpečí obestřena jest. Jaká to vzdálenost ukrutná, že posla vojenského, zajisté dobře vycvičeného, k smri umořila? Zde organismus lidský zajisté samotné hranice možností fysických se dotýká. Však také mezi lidem obecným netoliko vítězství či čas naměřený, ale samotné zdolání trati úctě veliké se těší. Stať následující nastínění hranic možností lidských s hlediska theoretického za cíl si klade a praktické závěry pro trenig athletický v závěru vyvozuje."

To bych řekl, že se těší. Sám jsem dosud uběhl nejvíce 21 kilometrů o sázku z Kladna do Prahy-Břevnova a už od Bílé Hory jsem se cítíl jako onen nešťastný Feidipides Athénský v cíli. A to není ani polovina. No tak dál.

"Z pohledu fysikálního jest možno na lidský organismus hleděti jako na stroj tepelný, jehož činnost dobře a do značné hloubky v písemnictví rozebrána byla. Vezměme si za příklad stroj parní, kterýžto v moderní době všeobecně rozšířen a známý víceméně každému jest. Pracovní cyklus parního stroje detailně popisuje soustava mathematických rovnic a grafů, o nichž šířiti se zde nám nepřísluší. My vezmeme v úvahu toliko ilustrativně princip základní, kterýžto v ději periodickém či cyklickém spočívá. Elementy periody této jsou jest v zásadě dvojí, a sice za prvé náfuk a expanse, kdy energie tepelná v přiváděné páře akumulovaná užitečnou práci koná a za druhé výfuk a komprese, kdy energie pohybová setrvačností stroj do stavu výchozího vrací. Důležitým hlediskem jeví se zde zdůrazněný stav výchozí. Jest-li stav koncový roven stavu výchozímu, je z náhledu zřejmo, že za předpokladu trvalé dodávky paliva lhůta činnosti stroje nikterak jinak než vlastní životností mechanismu napevno určena není."

Vydržte, časem to bude i o běhání. Zatím zůstaneme na železnici.

"Vezmeme-li průměrný parostroj c.k. dráhy rakouské, můžeme nejdelší ujetou vzdálenost stanoviti snadno jakožto součin průměrné životnosti stroje a ročního pensa ujetých kilometrů. Opět orientačně činí průměrný věk dožití lokomotiv rakouských zhruba 7 let, zatímco průměrná roční kilometráž činí kolem 6 tisíc kilometrů. Vynásobením dojdeme k výsledku 42 tisíc kilometrů, což vzdálenost více než jedenkrát okolo zeměkoule činí. Jest tedy nad slunce jasnější, že pro délku ujeté trati činitelem omezujícím životnost stroje není, nýbrž pozornost strojvůdcova a její soustavnost po celou dobu jízdy hlavním hlediskem se jeví. Ostatně skutečnost tato úředníkům c. a k. dráhy dobře známa jest a výměnami strojvůdců v intervalech pravidelných dojezd c.a.k. vlaků vzrostl měrou více než významnou. Tážete-li se nyní, kde že spojitost c. a k. lokomotiv s běžcem marathonským nacházíme, zachovejte pozornost a sledujte dále.

Již dříve jsme si řekli, že z pohledu principu lokomoce mezi strojem parním a organismem lidským zásadního rozdílu nikterak neshledáváme. Pohyb "stroje" lidského si lze podobně stroji parnímu jako děj cyklický představiti a exaktně mathematicky jej popsati. Odhlédněme nyní od dosud neprobádaných složitostí vnitřní výměny látkové a hleďme na pohyb lidský s hlediska čistě mechanického. I nacházíme opět cyklus základní, jež během pohybu mnohokráte opakován a jako vejce vejci jeden druhému podoben jest. Také zde dva principy elementární, a sice za prvé ascensus nebo-li vzestup aktivní, kdy energie chemismu svalového v mechanickou práci dopřednou transformována jest a za druhé descensus či sestup, kdy energie kinetická dopadem amortisována jest a běžce ve stav výchozí navrací. Vidíme, že analogii s cyklem stroje parního použíti dobře lze a i v jejím dalším rozvinutí nic zásadního nám nebrání. Shlédněme na průměrnou roční naběhanou vzdálenost, kterážto u členů obce sokolské dobře dokumentována jest a mezi bratry sekce athletické hodnoty kolem dvou až tří set kilometrů čítá. Průměrné dožití běžce obce sokolské, zejména pokud přebíhání c.a k. dráhy na přejezdech nechráněných se vystříhá, nalézáme mezi 60 a 70 lety. A opět součinem prostým docházíme k číslu rovnému 12 až 21 tisíci kilometrů, čili vzdálenosti více než třistakrát delší, než trať marathonská činí. Shledáváme zřetelně, že hledisko fysikální činitelem omezujícím běžce nikterak zde není."

To se mi ulevilo. Původně jsem se bál, že maraton theoreticky vůbec uběhnout nejde

" V čem tedy podstata diskrepance zásadní mezi předpokladem theoretickým a během praktickým leží? Shlédneme-li opětovně na podstatu činnosti stroje cyklického, vidíme za prvé cyklus základní a za druhé jeho bezchybné opakování po celou stanovenou dobu. Pokud se jednoho cyklu dotýká, zásadně důležitým návrat do stavu výchozího po skončení cyklu se jeví, tedy fysikálně vzato umenšení ztrát třením, zahříváním či vibracemi tak, aby změny činností stroje stroji samotnému způsobené reversibilními či návratnými prostou dodávkou paliva, vody či oleje zůstaly. Vztaženo na běh marathonský pak dva faktory shledáváme zásadními, a sice za prvé optimalisaci kroku běžeckého jakožto cyklu základního a za druhé stanovení potřebného počtu opakování."

Kdysi lety jsem v televizi viděl komika, který vylezl na pódium a prohlásil: "Předvedu vám 1000 dřepů". Lidé zpozorněli, moderátor udělal místo, načež dotyčný bavič předpažil, udělal dřep a pak se slovy "No, a ty ostatní jsou stejné ..." odešel. Já nevím, jaký máte vztah k estrádám, ale po pravdě řečeno, ten pán měl pravdu. V případě cyklického děje je libovolně (>=1 cyklus) dlouhý interval složen z n-opakujících se identických prvků. Popis děje pak lze provést analýzou jednoho cyklu a vynásobením příslušným koeficientem. V případě estrády jde o 1 dřep * koeficient 1000.

"Počet cyklů potřebný stanovíme snadno jakožto podíl délky marathonské trati a délky kroku běžeckého. Délka marathonská jest obecně známá a činí 42 kilometrů a 195 metrů. Podle řádů vojenských činí délka c. a k. kroku pochodového 0,75 metru , pro vojáka běžícího za nepřítelem jest příslušná konstanta rovna 0,95 metru a v případě vojáka běžícího před nepřítelem 1,35 metru. Pro běh marathonskéhý budeme počítat s konstantou 0,95 m na krok, pro běžce dvounohého pak 1,90 m na cyklus. Podílem 42 195 metrů děleno 1,9 nám vychází 22 208 cyklů. Úkolem běžcovým jest tedy po 22 208 cyklů udržeti koncentraci či pozornost tak, aby cyklus poslední, cílovou pásku protínající, navlas podobný cyklu prvnímu zůstal. Jak vidno, záměrně zde s faktorem časovým nepočítáme, neb principielně skutečně mezi rychlostmi různými zásadního rozdílu není, toliko frekvence opakování a případně délka kroku se liší."

Zajímavé, nakonec se dozvíme, že snad ani na rychlosti nezáleží. Ale já jsem kromě toho "uběhnout" potřeboval pro orientaci určit i dosažený čas. Nakonec jsem zvolil hodnotu 4 hodiny, což je jednak pěkně kulaté čísto, jednak nejnižší dvouciferná rychlost. Tempo pro hranici 4 hodin je 22208/240min to je asi 93/min. Protože nemám běžecký rychloměr, rozhodl jsem se nacvičit tempo na desetikilometrovém okruhu, který jsem si vytýčil v nedalekém lesoparku "Na lapáku". Mimochodem, dovedete si představit, jak takový "běhokompjůtr" asi funguje? Já moc ne, pokaždé mne napadne nějaká hloupost, jako třeba táhnout za sebou na provázku myš.

"Nyní se dostáváme se k optimalisaci cyklu samotného. Hned na úvod je třeba říci, že běh základní instinktivní samotnou matkou přírodou naprogramován jest a jakožto takový nijakého vylepšování nepotřebuje. Dodejme však vzápětí, že praktický běh člověčí od ideálu instinktivního různě daleko, mnohdy na hony vzdálen býti se jeví. Jest jisté, že zejména u moderního člověka čisté instinkty přírodní mohutným nánosem faktorů naučených či kulturních překryty, až mnohdy nerozeznatelné bývají. Pro ilustraci nám stačí porovnati přirozenou eleganci pohybu zvířecího, například běhu koňského či letu ptačího, s pohybem člověčím, na první pohled neurovnaným, upracovaným a prodchnutým úsilím. Nepřekvapí potom, že v případě zvířat skutečné výkony mnohem blíže předpokladům theoretickým leží než u člověka. Jako příklad stačí úvést vytrvalost ptáků tažných, již bez zastávky vzdálenosti tisíců kilometrů bez problémů zvládají. Jistojistě pak za tím dlouhým vývojem získané dokonalé ovládnutí pohybu základního spolu s trvalou pozorností po dobu letu se skrývá, neb pták tažný nepozorný povětšinou v oceáně život svůj ukončí a dalšího přenosu faktorů dědičných do další generace se nezúčastňuje. V případě běhu lidského jest však třeba důkladné vědomé analysy kinesiologické či pohybozpytné k pochopení, kde podstata pohybu instinktivního leží a kde hlavní faktory omezující hledati. Zajisté nejlepším způsobem by studium pohybu pračlověka mohlo býti, nicméně i přes veliký pokrok moderní paleontologie pračlověků nedostatek absolutní stále shledáváme a ani v době dohledné ve změnu zásadní doufati nikterak nemůžeme. Nezbývá než pro praktické účely s rozborem pohybu člověka soudobého vystačiti".

Původně jsem tu jsem chtěl připomentout přirozenou krásu pohybu keňských běžců, ale nakonec jsem toto srovnání jako "politicky nekorektní" vyřadil.

"Na tomto místě je třeba vysoko vyzdvihnouti zásluhy členů obce sokolské v čele s bratrem Tyršem, kteří správně nahlédli, že komplexní pohyby, jichž jest běh dobrým příkladem, jeví se pro theoretickou analysu přespříliš složité a že jest třeba začíti studiem pohybů elementárních, základních či prostných. Jest možné, že nepoučenému návštěvníku cvičební hodiny Sokola českého může připadnouti nácvik prvků prostných samoúčelný až směšný, nicméně opak jest pravdou. Vezměme si za příklad základní stoj spatný, kterýžto toliko na první pohled pasivním postáváním až zevlováním zdáti se může, ve skutečnosti jest však základní posicí tvora orientovaného podél vertikální osy, kdy veškerá hmota tělesná symetricky uspořádána podél ústřední těžnice, jež od temene hlavy páteří až k patám prochází. Právě a pouze takovéto uspořádání zaručí minimalisaci vnitřní energetické hladiny systému a umožní docílit maximální stability. Ne nadarmo se tato posice ve spisech indických jógových zove "Tádásana" nebo-li "posice hory". A tak můžeme pokračovat cvik po cviku až k dokonalému zvládnutí všech elementů kroku běžeckého."

O správné běžecké technice už byla popsána celá hromada papíru a klilobajtů. Můžete se hodně dozvědět o úhlu odrazu a dopadu, zda dopadat na patu, špičku či celou nohu, před těžištěm, v těžišti i za těžištěm, případně která noha je "jin" a která "jang" a kudy při běhu proudí energie "čchi". K tomu si přidejte práci rukou a máte o zábavu postaráno. Abych se však z potenciálního maratonského běžce neproměnil v tělovýchovného teoretika, filosofa či ještě něco horšího, rozhodl jsem se nakonec celý proces zjednodušit a za optimální považovat takový krok, který dá jednoduše nejmíň práce.

"Takto vylepšená efektivita kroku vede za jednak k zvýšené setrvalosti, a to vzhledem k umenšení amortisace organismu během jednoho cyklu, a za druhé ke snížení vnitřního tření, resp. odporu systému a potažmo vyšší rychlosti pohybu při stejné energerické náročnosti. Athlet či jeho trenér tak dostávají do ruky nástroj, který umožní trať marathonskou nejen bez problémů uběhnouti, ale posléze i čas konečně dosažený velice vylepšiti. Závěrem bych rád vyjádřil přání, aby tyto úvahy netoliko badatelům theoretickým k zamyšlení posloužily, alebrž širší povědomosti mezi obcí athletickou došly a k dobrým výsledkům borců českých na mezinárodním poli dopomohly."

Takže. Teoreticky i prakticky připraven, vyrazil borec český na pole sice ne mezinárodní, ale zato pořádně chladné, jak už to Tři krále bývá. Trať maratonu vedla unhośťskými ulicemi po 4 kilometry, 219 a půl metru dlouhém okruhu. Hned po startu nasadil závodník nacvičené tempo, snažil se nevnímat předbíhající borce a soustředit se pouze na krok po kroku. Určená taktika zaznamenala první trhlinu hned na konci prvního kola, kdy naměřený mezičas nečinil předpokládaných 24 minut, ale 25 a čtvrt. Bylo zřejmé, že někde ve výpočtech je chyba a že je třeba korigovat tempo směrem nhoru. Během dalších kol se zvýšeným úsilím podařilo stlačit mezičasy pod 24 až k mezičasu 1 hodina 59 minut na půlmaratonu. Bohužel vzápětí se ukázalo, že zvýšené úsilí mělo za následek stále narůstající deficit technický, až "změny činností stroje stroji samotnému způsobené ireversibilními či nevratnými prostou dodávkou paliva, vody či oleje se staly" a po třicátém kilometru se maraton proměnil v bohapustou dřinu. Naštěstí zbylých 12 kilometrů už byla vzdálenost, na kterou je borec z tréninku zvyklý, a kterou bylo možno "urvat" technika netechnika, instinkt neinstinkt. Výsledný čas 4 hodiny 15 minut je pak sice horší, než předpokládáný, nicméně rychlost stále ještě dvouciferná. V následné analýze jsem pak zjistil, že vyměřená desetikilometrová tréninková trať má po přeměření pomocí GPS pouze 9 560 metrů.
Čili: spočítané to bylo dobře, hapruje tu akorát to násobení.
To jen tak pro příště.

Dodatek:
Bratr Erik Von Anheizen byl český šlechtic německého původu. Byl členem České obce sokolské a blízkým přítelem Tyršovým. Proslul řadou průkopnických prací z oblasti tělovýchovy, z nichž jednu jsme zde citovali. Po vzniku Československa v roce 1918 přijal vlastenecké jméno Zátopek. Jeho syn Emil se v padesátých letech stal nejlepším vytrvalostním běžcem naší planety.

20.4.2008 Kolbaba