CFC Kladno

Jak Banesto počkalo a zase ne aneb Zatracená časovka.

Tak na Brdský švih jsem se těšil. Tenhle nejdelší závod UAC má krásný profil a už od loňska ho nazýváme malým Rampušákem. Ovšem loni jsem si ho moc neužil. Však víte. Nicméně po Rampovi jsem hleděl do Brd s optimismem. Doufal jsem, že se po zkušenostech z Orliček naše vědecká skupina rozšíří například o Šemíka nebo Souseda, zkrátka že bude s kým jet. A koho sbírat.

Jenže. Pak mi došlo, že část těchto lidí je mladších a pojede s jedničkou (Šemík třeba), část je rychlejších a pro mě tím pádem k ničemu (El například... ale to mi dojde až po startu), další část nakonec nepřijede vůbec (hlavně Igor Kampaňolyč, to teda byla rána. Nebo Honza. To pro změnu rána nebyla. Myslím na svodidlech u Mníšku. Však víte.)  A když už někdo přijde, tak si zapomene boty (nevím, jestli mám Honzu Adámka v této souvislosti vůbec jmenovat.) Zkrátka a dobře, vypadá to tak, že se po ránu na startu v dešti choulí malý hlouček cyklistů a mně začíná být jasné, že to bude zase jednou časovka. Já nevím, proč vždycky, když přijde málo lidí, tak scházejí ti ta mnou.

Ale co, je tu start. Řevničák se jede dobře, nakonec jsem se zlepšil o víc než minutu, ale ostatním se zřejmě jede dobře taky. Visím až do 180 stupňové vracečky na třetím kilometru. Příhodný název. Takže dál už po svém. Aspoň mě nikdo nehoní. Na pátém kilometru se před prémií  přece jen dotahuji aspoň na jednoho člověka a spolu pak pokračujeme sjezdem na Mníšek. V zatáčce trochu ztrácím. Nechci opakovat crash testy z loňska. Však víte. Do kopce pak opět ve dvou a po chvilce dojíždíme nějaké Banesto. Co nějaké,  je to to Banesto z první reportáže ( Jen počkej...) Ono se jmenuje Libor Vašíček a ještě o něm uslyšíme. Tak chvíli jedeme ve třech. Jenže pánové na rovině začínají zkoušet kolotoč. Pokud nevíte, co to je, tak jste o nic nepřišli. To se jezdí, když se někoho honí. Dojedeš na špici a hned někdo přes tebe a když jsi na konci, tak hned zas vystartuješ dopředu. Jenže to má cenu tak v sedmi lidech, ne ve třech. Za chvíli se mi zatočí hlava a v Dobříši jsem  zase sám. Dva zámky plný spisovatelů! Ale přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Za městem vjíždíme do lesa a následuje stoupání na Hradec. To je ten kopec, co ho pořád vidíte celej před sebou. Fuj!. Obhlížím situaci. V dáli vidím zformovanou skupinku a měřím si odstup. Nějak se zabavit musím. 3 minuty. Pak se zdá, že před vrcholem někdo začíná ztrácet .Koho to vidí mé bystré oko? Není to Banesto? Je to Banesto!  Má problémy… Na horizontu na něho ztrácím už jen minutu a tuším pomstu za Křivoklát  Jen počkej…Dojedu tě na Col du Baba. Není nutno. Dojíždím  ho ještě před začátkem stoupání. Vytuhnul chudák úplně a ani nemluvil. Dnes mě nepřespurtuješ, kamaráde. Začínám věřit, že dojedu i ty před ním. Col du Baba je krásné stoupání, ostatně mi patří. Táhlé serpentiny hlubokým lesem jako na Šumavě. Jenže není zas až tak dlouhé, a tak stíhám jen houbaře. A pak, ó běda!, rovina a protivítr. Do Pičína! Vážně nevím, co psát.

Tak si ukrátím čas vzpomínkami na budoucnost:

Za týden pojedeme závod v Mnichovicích. V noci před závodem se mi bude zdát, jak táhnu vedoucí skupinu. Vážně. V noci se mi vůbec jezdí dobře, tuhle jsem v horách uštval autobus. No a ráno to po startu vypadá jako v tom snu. Pět, deset minut, pořád můžu Vítka plácat po zádech. Jenže pak se pánové vepředu probudí a já taky. Tak si chvilku počkám a zbytek objezdím ve skupině asi sedmi lidí i s Banestem Vašíčkem. A s holkama. No a ve spurtu mě to Banesto zase udolá. Himbajs ! Ale aspoň poprvé v životě vyhrávám kategorii žen.

Ne, nespím, ale pořád se jede po rovině a pořád fouká. Hluboš a Jince.

Za další týden budeme trénovat v Krkonoších. Ve výjezdu na Zlaté návrší se zlepším o 15 minut a ještě budu mít rezervu. Stejně mě nad Mísečkami předjede jeden místní z Jilemnice. "Takový kopce na Kladně nemáš, co?" Vejtaha. Pětkrát Křivoklát  a je to !

Pořád ještě máme rovinu. A pořád fouká. Nikde nikdo. Zkusím to nějak popsat: 

- - - - - - - - - -  - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- -- - - - - - - - - - - - - - - - - VVVVV- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -   .

Asi tak. To uprostřed byl přejezd.

Další závod bude časovka v Neveklově. No ale abych uprostřed časovky  myslel na jinou časovku, to po mě nechtějte.

Konečně odbočka a trať pádí k Neumětelům. Občas se ptám pořadatelů na ztrátu. Dost, povídají, asi 5 minut. V další vesnici se ptám zase. Dost, povídají, na dědky asi 20 minut . Zlomyslní hoši! .  Stoupáme na Bykoš. Je to docela do kopce. Dotahuji se na skupinu turistů, kteří vedou kolo. Snažím se udělat dojem a přidávám. Ptám se na ztrátu. Ty k nim patříš? Nelíčený údiv ve tvářích kazí dojem. Radši pryč. Už se asi nedotáhnu. Koukám na čas. Tři hodiny, takovou časovku nemají ani na TdF.

Závod v Královicích je další premiéra. Pro Vítka je to výzva vyfouknout domácímu Ondrovi Charvátovi vítězství v juniorech. Daří se mu to 500 metrů před cílem. Zdecimovaný Ondřej chytí na půl kilometru víc něž minutu. Mě se tentokrát daří Vašíka v kopci utavit a na obávaný spurt nedochází. Takže spokojenost. " Zasloužíš žabičku za snahu ! " Díky pilné docházce jsem stále na 13. místě v celkovém pořadí.

Konečně sjíždíme do Řevnic.Ještě jedna překážka. Silnice je, jak bych to jenom trefně….

Zkurvená ! Už to nebude ani za 3.10. Stoupám do cíle. Nějak často dojíždíme na hřbitov. Možná je to v naší kategorii od pořadatelů cynické.

A je to. Ověřuji si ztrátu.Asi 4 minuty, ona se ta skupinka přede mnou rozpadla. Vítek si něco vypráví s doprovodným vozem. Dojel čtvrtý. Nepoznám, jestli je rád, ale spíš ne. Chtěl vyhrát. Sjíždíme do Řevnic na pivo. Šlapky září spokojeností. Bigmig je na bedně. S Andělou se fotíme na časovkářské tablo. Šemík se Sousedem jeli pospolu. Závidím jim.

Tak někdy příště. Igore Kampaňolyči, polepšete se!  (O Honzovi Adámkovi radši nemluvím)

22.7.2005 Kolbaba