CFC Kladno

Rampušák 2005

 Na letošního Rampušáka jsem směřoval jarní přípravu a navíc po něm mi už prakticky začínaly prázdniny, takže jsem se na něj dost těšil. Předchozí závody pro mě končily vesměs trapasy nebo v lepším případě standartními výkony. Nic moc.

Týden před závodem jsem trávil na ekologickém kurzu se školou. Táta tam pro mě dvakrát zajel a něco jsme v okolí obkroužili, takže jsem ten poslední týden moc neodbyl. Horší bylo, že jsme se tam celou dobu brodili v bažinách nebo v lepším případě se motali někde po lese. Dost mě z toho bolely nohy. Navíc jsem tam toho moc nenaspal. Byl jsem tedy docela zvědavý co to se mnou udělá.

V pátek jsme vyrazili asi ve tři hodiny a protože jsme vyjímečně nebloudili, tak jsme si stihli autem projet závěr závodu. Bydleli jsme klasicky v Herolticích. Já jsem byl dost unavený, tak jsem si šel lehnout zatímco tam táta chlastal s kamarádem.

Ráno jsme vyjeli o něco dřív kvůli lepší pozici na startu. Při rozjíždění jsme potkali Honzu a postupně i další Šlapky. Nakonec i paní, co mi měla předat pití. Já jsem se pak už odebral na start. Byl jsem někde v páté řadě, těsně před Vyhupem. Měl jsem kontakt se špičkou a o to mi šlo. Táta  zvolil odlišnou taktiku a startoval z boxů. Na jeho názoru, že když necháš na startu všechny ujet, tak tě nikdo nepřejede a můžeš předjíždět jenom ty, sice něco je, ale má to své mouchy. (třeba neplatí v závodech, kde se jede víc okruhů).

Konečně jsme odstartovali a masa 400 lidí se vyvalila na trať. Vyrazili jsme poměrně klidným tempem a o vzruch se postaralo akorát pár bouchlých duší a jeden mrtvej ježek. Až pod Výprachtice se jelo výletním tempem a většina lidí ještě jela pohromadě. První část jsme nějak vylétli. Pak přišlo zhoupnutí a začal další kopec. Držel jsem si své zhruba 50.místo ve skupině a na nic jiného se nesoustředil. Asi po 2 kilometrch jsem si všimnul, že se mi jede nějak podezřele blbě. Kouknul jsem na sporttestr a tam blikalo 201. Přes 200 jsem se nedostal ani v tréninku už déle než rok. Nebyla to žádná arytmie. Na chvilku tam skočilo 198 a pak zas 201. Najednou se mi začlo jet úplně hrozně. Do konce kopce přes kilometr. Do cíle přes sto. A já začínal pomalu ztrácet kontakt s první padesátkou. Ohlédl jsem se. Za mnou se trápily zbytky 300 členné skupiny. Musel jsem trochu zpomalit. Čelo mi poodjelo. Byl jsem kousek od úplné katastrofy. Od strašného propadáku. Kousek před vrškem kolem mě projel Vyhup, který se zapomněl někde vzadu. Ani jeho jsem se ale nechytnul a nahoře byl tak o 5 vteřin dřív. 1.grupa byla rychlejší asi o 15 vteřin. Na UACu by se to vepředu roztočilo a nazdar. Jenomže tam mi nikdy neujede 50 lidí a takhle velká skupina je ve sjezdu neohrabanější. Navíc se, pro mě nepochopitelně, jezdily roviny a sjezdy strašně pomalu. Ještě před začátkem výjezdu na křižovatku jsem byl zpátky. Poodjetí pro další pokračování nic neznamenalo, ale pro mě to bylo hrozné otřesení mým sebevědomím. Najednou jsem si byl jistý, že nevyhraju. Já jsem tomu sice pořádně nevěřil nikdy, ale že přeze mě půjde 50 lidí hned v prvním kopci....To jsem vážně nečekal. To bylo na mě moc. Na to nejsem zvyklý.

Následný zdlouhavý sjezd se jel tak pomalu, že se na nás nalepilo spousta lidí zezadu a jelo nás tak 150. Kvůli tomu se nepovedla 1.předávka lahve stejně jako později i 2. Kopce se potom už tak nehnaly a tak se ten počet moc nezredukoval. Stihnul jsem prohodit pár slov s Vyhupem. Dorazili jsme k rozdvojení tras. Bylo nás tu určitě přes 100. Tady jsem zažil další šok. Většina lidí šla na dlouhou. Zbylo nás snad ne ani 40. Povedla se předávka a pokračovalo se pod Červenovodské sedlo. Konečně jsme se tam doplazili a začalo se nejdříve mírně stoupat. I tohle jsme jeli pomalu. Sotva mi to lezlo přes dolní práh. Všichni čekali na prudší úseky. Každý věděl, že se tady bude lámat chleba. A taky že lámal. Přišla série nástupů z nichž se ten poslední byl úspěšný. Kousek před zatáčkou doleva poodjeli 4 lidi. Nás v tu chvíli mohlo být tak deset. Později se dotáhli další takže jsme jeli asi v 18. Za ty dva kiláky si najeli možná 30 vteřin, což je dost, s ohledem na to, že jsme to my mohli jet průměrem tak 22. Nahoře byla občerstvovačka. Někteří si zkusili vzít nabízený kelímek, ale výsledek byly pouze dvě polité podavačky. Sjezd jsme jeli opět nechutně pomalu a dole už na nás měli více než třičtvrtě minuty. Začínalo to být kritické...

Naštěstí nás čekalo 30 kilometrů roviny, kde by si to takhle velká skupina, kdyby spolupracovala,  měla sjet. Kdyby spolupracovala....Jenomže nás jelo moc. Když jede 7 lidí a čtyři střídaj, tak je zbytku trapný se jenom vézt. Takhle to ale nikomu trapný nebylo. Vepředu jsme pracovali 3 nebo 4. Další 4 občas nakoukli jak to tam vypadá a zbytek nic. Občas někdo poodjel. To se pak někteří, většinou ti nakoukávači, ukázali vepředu a zrychlili naše výletní tempo. Když jsme se sjeli, tak se opět zatáhli. Já jsem poodjel jednou. Po jediném hupu, který stál za řeč, přišel sjezd, kde zas skoro nikdo nešlapal. Došla mi trpělivost. Rozjel jsem své klasické sjezdové tempo a čekal co to udělá. Zatáčky jsem točil dost na hraně. Jednou jsem tam nechal spodní nohu, kterou jsem si škrtnul o zem. Pak myslím, že tam byl i menší smyk, ale naštěstí jsem vše přežil.

Splnilo to však svůj účel. Otočil jsem se. Byla tam dost velká díra. Za mnou jel akorát jeden chlápek se kterým se znám z UACu. Byl to jeden z těch co střídali. Počkal jsem na něj a začali jsme makat. Z mírně svažité roviny jsme to pálili asi 60. Protočili jsme každý 3 špice, ale skupina za námi začala pracovat a přiblížila se. Zvláštní. O 1. místo nejeli, ale když šlo o 5. tak šlápli...Vykašlali jsme se na to a nechali se dojet. Zpomalili jsme na 45. Ach jo. Teď už bylo jasné, že je nedojedem. Tak jsme i vepředu hodně zvolnili a čekali na poslední 2 kopce.

První z nich přišel Svébohov. Tady se ukázalo, kdo z těch co nestřídali patřil mezi ty co na to neměli a kdo tam taktizoval. V půlce kopce nastoupili 4 a já se jenom ohlédl na ty z nás co střídali. "Už je to tady" povzdychl jsem si rezignovaně. Nikdo z nás si ten nástup nechytil. Pár lidí odpadlo a nahoře nás zbylo 8. Na začátku dalšího kopce, který byl hodně mírný začal makat jeden z těch co se celou dobu vezli. Asi ho začlo pálit svědomí. Dotáhl to až pod prudký úsek. Tam jsem šel dopředu a rozjel pěkné tempo s cílem to trochu roztrhat. Odpadli 2 lidi. Nahoře jsem měl kousek náskok, ale chvíli jsem zapochyboval kudy odbočit a už mě měli. Po sjezdu už přišly závěrečné 2 kilometry. 1.figuru si zas převzal ten co pod kopcem a rozjížděl sprint. Do toho jsem vjížděl ze 3.-tedy úplně ideální pozice. Když si to teď tak v hlavě analyzuju, tak jsem určitě zaspal počáteční zrychlení. Celý zadek se přeze mě převalil a já byl najednou 150 metrů před cílem poslední. Možná kdybych si vstal ze sedla tak by to bylo lepší...Vážně, až do cíle jsem já kretén jel v sedle. Musel jsem vypadat jako dobrá atrakce. Celá grupa se držela dost pohromadě. Na 1.jsem chytil tak 3. vteřiny. Ještě těsně před koncem jsem se převalil přes z jednoho z nich. Ke konci už jsem se dotahoval. Vinou zkaženého spurtu jsem byl nakonec 5.ze skupiny a 13. celkově. Což zas tak úžasné není. Měl jsem na to být 5. Odstup na 1.(něco přes 3 minuty) už byl lepší, ale i ten mohl být menší.

V cíli jsem se pak něco sežral a koukal se, že tam byly celkem pěkné holky. Škoda, že jsou Štíty tak daleko. Pak jsem jel do Heroltic kde jsem se osprchoval, převléknul a mazal zpátky. V cíli už byla Anděla a postupně dojel Vyhup (který sice neměl nárok na vítězství, ale konkurence na 200 byla nesrovnatelně větší a to jeho 29.místo je dost dobré). Pak dorazili Bigmig a Kolíkač. Potom i táta, který byl úplně vyplesklej z toho že to dal pod 8 hodin. Nakonec i Igor, Nekvinda, zlatý medailista Honza, Šemík, Jura a já už ani nevim kdo všechno. Nakonec byli všichni se závodem vesměs celkem spokojeni. Včetně mě.  Bylo 1. závod který se mi jakžtakž povedl. Ale na Brdech budu daleko silnější než kdykoliv předtím a jedu tam vyhrát. Nic jiného. Tak se mějte a hezké prázdniny. Vlastně vy nemáte:-) No to je mi vás líto. Ale stejně se mějte fajn. Nashle