Halounská satisfakce
Nepatřím k těm, kteří si neustále stěžují a na něco se vymlouvají. Nevěřím ani na duchy a kletby, protože jinak bych do Haloun vůbec nejezdil. Je to místo, kde mi před 2 lety něco (nebo spíš někdo) poškodilo tehdy půl roku nový rám. S formou jsem se zde na podzim také zpravidla moc nepotkával. Pokud bych budoucnost závodu odhadoval z předchozích letošních výsledků neměl bych o mnoho víc důvodů k optimismu. Na jaře jsem nedojel skoro nic a když jsem se dokázal dostat do perfektní formy na Klikáče, skončí to defektem. Na druhou stranu je zase potřeba říct, že jsem neměl tolik co ztratit. Forma z Klikáčů opadla a závodní stroj také není v takové kondici jako předloni. Proto jsem přijel.
Ráno jsem vstal a odhodláním jsem nepřekypoval. Cítil jsem se docela utahaně. Teploměr ukazoval 7 stupňů. Na start jsme dorazili výjimečně včas. Slezla se docela konkurence. Hlavně příchozích bylo jak psů.
Odstartovalo se a první kilometry vedly po rovině proti větru. Měli jsme štěstí, že jsme těsně minuli projíždějící vlak. Trochu jsem se zahřál a tak jsem se snažil protlačit dopředu. To se mi sice částečně povedlo, ale po špatné straně, takže do prvního kopce jsem najížděl z levé strany balíku, což bylo vzhledem k větru jako bych jel špici. Nějak jsem přetrpěl až do lesa a tam už to šlo. Balík se zredukoval tak na 25 lidí. Táhlý větrný výjezd byl pro mě asi nejhorší místo na trati. Ale přežil jsem, stejně jako zbytek kola, takže jsem v hlavním poli vjížděl do druhé části závodu. Po rovině jsme vzorně střídali. Dokonce i ti, kteří se jinak jen vezli.
Pod kopcem se to nervózně formovalo a já z toho vyšel poměrně dobře. Větrný spodek jsem přečkal zašitý ve skupině a čekal, kdy přijde něčí nástup. Přišlo mi, že se jede podezřele pomalu. Měl jsem nutkání za to vzít sám, ale bál jsem se, že na to doplatím. Dlouho jsem odolával, ale kousek pod vrškem jsem to zkusil.
Mělo to přijít daleko dříve. Pár lidí šlo za mnou, ale nahoře jsem chtěl odstřídat a nikdo nejel. Vepředu se od té chvíle usadili jezdci Scott Hagget společně s Tomášem Okrouhlickým. Následný kopec udávali svižné tempo a na něčem se domlouvali. Jel jsem těsně za nimi, tedy na šesté figuře a čekal, že budou zkoušet odjet. V těchto fázích závodu jsem se cítil výborně a skoro si přál, aby se něco dělo a já nemusel do spurtu takto velké skupiny. Jenže se nic nestalo. Zajímavý byl až dlouhý technický sjezd kolem Koněprus, kde se to tak různě trhalo a zas sjíždělo. Já se držel pořád vepředu, aby mi něco neuteklo, ale po pár kilometrech mě to přestalo bavit a do pokusů o únik jsem nenaskakoval. Stojka v Litni byla moc krátká na to, aby s námi něco provedla.
Ve sjezdu jsem se cpal dopředu, jak to jen šlo. Přelet přes koleje jsem přežil já i kola, která poslední dobou většinou proti takovýmhle ztřeštěnostem protestují. Následoval výjezd na hlavní, kde se zas nic nedělo. Po ostré levé jsem čekal nástup. Dodnes si pamatuji, že se zde předloni na Švihu rozhodl po ataku Tomáše Okrouhlického závod. Hlídal jsem si hlavně jeho, ale nic nepřišlo.
Dopředu se nacpali borci jako Malina nebo Radek Procházka větřící blížící se spurt. Jelo se docela pěkné tempo. Vymýšlel jsem, co provedu s dojezdem. Nápad s dlouhým spurtem mi sebral jeden z výborně jedoucích bikerů Scott-Hagget. Dva kilometry před cílem to zkusil. Nijak jsem neplašil. Balík ještě trochu zrychlil, ale pořádně se začalo šlapat až za odbočkou na Halouny. Jen taktak jsem se vyhnul nešikovně odstavenému autu. Okolo sedmistovky se jelo tak, že jsem měl pořád trochu rezervy. Nechtěl jsem to zase všem rozjíždět, ale pohled na zmítajícího se Haggeta pár metrů před námi mě vysloveně dráždil. Nakonec za to vzal Tomáš Okrouhlický. To už docela bolelo. Věděl jsem, že nesmím nechat díru. Povedlo se a na 400 jsem zjistil, že za námi nikdo není. Do spurtu jsem si moc nevěřil, ale věděl jsem, že i případné třetí místo bude paráda. Tomáš očividně neměl v plánu mě dotáhnout na vedoucího borce a skoro zastavil. Víceméně setrvačností jsem najel vedle něj a začal spurtovat. Málem jsem vyjel do příkopu. Kristiana Hynka z Haggetu jsem předejel 10 metrů před páskou a ani jsem nezvládl zvednout ruce.
Ani jsem nemohl věřit, že jsem vyhrál. V balíku bylo plno lepších spurterů. Pomohla mi kopice štěstí a hlavně to, že se od spodu jelo tempo, které asi na ostatní bylo moc rychlé.
V cíli jsem přijímal gratulace od všech možných. Každý se divil, jak se mi to povedlo. Nejvíc jsem se divil asi já sám. V uacu jsem ještě nikdy nic nevyhrál…
Na závěr byl přidal pár svých poznatků.
1. Rozdíl mezi špičkou uacu a profíky je velký
2. Není ale zase tak velký aby mohli vyhrát a dělat si přitom z lidí prdel (vyhrát jakýmkoliv způsobem, v jakémkoliv pořadí po jakémkoliv průběhu)
3. Pokles absolutní formy nemusí znamenat pokles formy relativní = ostatní jsou v říjnu ještě víc v prdeli než já.
4. 100 krát opakované nemožné se stává možným…
5. Jak svědčí poslední závody i závodníci z obávané Kladenské spurtérské školy občas dojezd zvládnou.
6.10.2009 Vítek