CFC Kladno

Brdské dvoukolo

Tak už přišlo to co přijít muselo. Po 5 měsících tu byl poslední závod roku a s ním i poslední šance zlepšit dojem ze sezóny. Na to se nalákalo dost lidí a tak se nás sešlo kolem stovky. Na první pohled mě upoutali 2 borci ve dresu Sparta Praha. Myslel jsem si, že se na nás chudáky přišli vytahovat nějací profíci, a nebyl jsem sám.

 Po úvodní vlažné 5 kilometrové rovině je všichni nechali automaticky určovat tempo i do kopce. Kupodivu se jelo celkem pomalu. První 2 kilometry jsme jim to trpěli, ale pak začala být většina stále ještě početného balíku nesvá. Přísahám, že kdybych nebyl na úzké silnici beznadějně uzavřen, tak bych za to snad vzal. Ten kdo však zavřený nebyl, byl Josef Burgr, kterému došla trpělivost a zrychlil z 21 na 24. A závod začal.

           Najednou bylo místa k útoku až moc. Spartˇani se propadli do pekla, ale třeba nám to jenom nechtěli kazit. Stále jsem ale jel s rezervou. Nahoře nás pokračovalo ještě tak 25. Až pod další kopec se jelo volně. V tomto, asi kilometrovém prudkém kopci, poprvé odjeli Burgr, Kakač a spol. Já zůstal ve druhé skupině. Ale odstupy nebyly velké a všechno se to zase sjelo.  Pak už byl na řadě kopec na Hostomice a zrodil se rozhodující únik. Jel jsem ve skupině na čtvrtém místě za Kakačem, Burgrem a ještě někým. Bohužel jsem jim opět nestačil a musel jsem je nechat odjet. Zbytek ale nestačil ani mě a já dojel na kopec mezi skupinami. Nahoře jsem si počkal na stále ještě početný balík, rozjel jsem sjezd a zařadil se asi na čtvrtou pozici. Tady přišla chvíle, která hodně ovlivnila závod. Blížili jsme se na takovou zmatenou křižovatku, přes kterou se jel i Brdský švih. Tenkrát rovně, ale teď doprava. Naštěstí jsem si to dva dny před tím projížděl a věděl kudy. Bohužel jeli všichni přede mnou celkem suverénně rovně.a co já bych neudělal pro to, abych zůstal ve skupině. Ale když ze zadu řvali, že jedem blbě tak začali brzdit. Já jsem ale ještě nebyl úplně za odbočkou a než bych to z šedesátky zabrzdil…. Na rozhodnutí bylo málo času a tak jsem se rozhodl. „Zpětný chod, kormidlo docela vpravo!“ a pak už jenom „nevyhnem se, narazíme“. Zapadnul jsem do příkopu a protože mě žádný Jack nevytáhnul, musel jsem si pomoct sám. Na takový kraviny, jako zjišťovat, jestli funguje kolo ruce, nohy a ostatní součástky nebyl čas. Naskočil jsem a doufal, že to nějak pojede.  

Naštěstí jelo.

 Ale za vodou jsem rozhodně nebyl. Inteligentnější část pole zmizela a my blbý je začali jednotlivě nebo po dvojicích sjíždět. Každýmu bylo jasný, že když se nedotáhne ve sjezdu, tak končí. A tak začal čtyřkilometrový sprint. Kdybych jel takhle už nahoře, musel bych 1. skupinu dojet, ale mě když nehoří za prdelí tak se holt nezmáčknu. Protisměr pro mě přestal existovat, do zatáček se štěrkem nebo před železničním přejezdem jsem nebrzdil. Ale přineslo to své ovoce. Na konci sjezdu, když se odbočovalo vpravo, jsem se dotáhl. Naštěstí nebyl vepředu nikdo taková svině, aby zrychlil, ale podle mě byli spíš líný, protože ani na rovině jsme nic moc nejeli. Ale vepředu se flákali ještě víc než my a tak se stalo, že jsme po prvním kole ztráceli asi 20 vteřin. Toho využil Hájek a do jednoho hupu si je dosprintoval. Vyvezli jsme se za nim asi ještě tři a tak jsem se ještě alespoň na chvíli podíval dopředu. Tam se o nás moc nezajímali a jeli si své tempo.To už bylo zase do kopce. Najednou za to někdo trochu vzal a já jsem ještě z jedním zůstal pozadu.

 Ve předu jeli v pěti, střídali si  a pomalu nám odjížděli. Vzadu asi čtyři, a ti nás zase dojížděli. Odtáhl jsem celý kopec a nahoře jsme se sjeli. Nic moc se nedělo a možná že jsem zbytečně plýtval síly na to, abych byl v každém poodjetí ze skupiny. Nahoře na Hradci jeden z nás píchnul a tak nás do závěru zbylo jenom pět.

 Ve sjezdu jsme tentokrát nebloudili. Párkrát jsem za to zkusil škubnout, ale tomu jsem ani sám nevěřil. Všechno směřovalo ke sprintu a já tušil, že to nebude úplně to pravý. Nohy mě bolely a jelo se mi blbě. Vlastě už od té příšerné stíhačky. 2 kiláky před koncem jsme ztráceli 45 vteřin. Moc to nebylo, ale sjet se to už nedalo. Když jsme vjeli do cílového kopce tak se kolem mě někdo přehnal příšernou rychlostí. Řekl jsem si, že je určitě nadopovanej, vždyť tolik jsme tu nejeli ani autem (tím naším bysme to ani nerozjeli).Tak jsem ho nechal jet. Jenomže ostatní ne, a vyrazili za ním. Řekl jsem si, že když je to poslední závod, tak do toho dám všechno a neuvěřitelně jim stačil. Ještě neuvěřitelnější byla pro mě značka 500 metrů do cíle. Naštěstí to ostatní donutilo zpomalit a sjeli jsme se. 100 do cíle jsem jel druhou figuru a na chvilku jsem podlehl takovýmu předsmrtnýmu optimismu. Jenomže tady začali ostatní sprintovat a já už sprintoval asi kilák. No co, dojel jsem poslední ze skupiny a celkem asi 10.

Nakonec to dopadlo líp než Klikáče. Aspoň si nemám co vyčítat. Když tohle píšu, tak

začínám mít pomalu absťák. Vůbec nevím jak vydržím 7 měsíců bez závodů. Ale jestli to

nějak přežiju, tak na jaře naschle.

8.10.2004 Vítek