CFC Kladno

F 256 aneb stíhačka na CFC vrších

Úvod:Na místo startu předposledního závodu sezóny ve Velké Dobré jsme se vzhledem k nejistému počasí dostavili autem. Hned  na začátku došlo k tragické události: při vykládání velomateriálu jsem si rozsedl své 14 dní nové brýle R2D2 se slevou 200 Kč (Viz Král Šumavy 2004). Psychicky otřesen jsem se odebral k prezentaci a v restauraci si postěžoval přítomným Šlapkám tak dlouho, že jsem málem zmeškal start. Malou náplastí se stala jen výhodná koupě týmové vesty CFC Kladno.

Start: Balík cyklistů vyráží v chladném protivětru vpřed a vzhledem k nepříliš ostrému tempu se podle plánu držím špice, abych se měl v kopcích kam propadat. Bohužel záhy dochází některým rychlejším kolegům trpělivost a začínají nastupovat z nuly na 100 a zpět. Ještě před Slovankou se ukazuje, že tak dlouhá, abych se měl kam propadat, vedoucí skupina není. Zůstávám sám s tepem 177 a obhlížím situaci. Za mnou je pár cyklistů, dosud daleko, a asi 100 metrů přede mnou další osamělý nešťastník. Zaujímám časovkářskou pozici a v nepříjemném protivětru ho ještě před Rynholcem dojíždím. Pozdravím, omlouvám se, že chvilku pojedu v závěsu, a pak postřídám. Ve stoupání do Strašecí nás dojíždí asi osmičlenná skupinka a v ní známé tváře, se kterými jsem jel v Libušíně a taky Vlk ze Šlapek (Mimochodem- budu se ho muset zeptat, jak přijde cyklista k takové přezdívce). Tohle by měla být skupina pro mě!  Zařazuji se a pokračujeme pravidelným tempem, které naruší jen zmateně mávající regulovčík za Strašecím, směrující část cizinců směr Slaný. Rychlým sjezdem pokračujeme přes Rudu do křivoklátských lesů, které mě uvítají další pohromou: buď jsem ještě ospalý, nebo už unavený, každopádně stačí krátký výjezd a nadějná skupinka je pryč. Celá předstartovní strategie je v troskách, za sebou sotva 20 kilometrů, kopce ještě ani nezačaly a bolí mě pravá noha. Navíc ty zničené brýle… Ale Rychlé šípy se nevzdávají!  Zatínám zuby, počkám na podobně postiženého kolegu a ve dvou ukrajujeme zbytek větrné roviny okolo Nového Domu. S obratem po větru nad Městečko se pomalu obrací i nálada. Vydýchávám se, vyklepávám nohy a duši potěší překrásný výhled na hrad Křivoklát. Vzhůru dolů do Městečka, zatáčky, kostky a ostře doprava přes koleje k prvnímu stoupání na Velkou Bukovou. Začíná se mi jet lépe, zato kolega z roviny se trápí a brzy zůstává pozadu. Nic tak nepotěší, jako cizí neštěstí, zkusím stupňovat tempo a vzpomenu si na jarní závod Karlovy Vary–Unhošť, kde jsem taky zaspal začátek a potom ještě stihnul většinu lidí ze skupiny předjet. Třeba to taky přehnali a dojde jim. Držím otáčkoměr na 170 a za chvíli jsem nahoře.

Krátká rovinka a pak rychlý malebný sjezd do kraje Oty Pavla. U odbočky na Višňovou stojí náš Karel Kozel a povzbuzuje. Ptám se na ztrátu a dozvídám se něco kolem 3 minut. To by ještě šlo. V Roztokách doprava přes most a je tu nejdelší stoupání na Leontýnský zámek. Jestli chci něco stáhnout, tak je nejvyšší čas. Držím tempo na hranici červených čísel a v půlce kopce před sebou v sedýlku konečně uvidím dva lidi. Ha! Krátce vydýchat a rychle za nimi. První je podle čísla příchozí, neznám ho. Pozdravím a rychle za dalším. Doháním ho na vrchařské prémii a vida, je to Vlk! Vypadá schlíple a něco vrčí. Otáčíme do sjezdu a s kopce jsem rychlejší. Sbohem, Vlku. Další snad nebudou daleko. Jestli budou ve Zbečně stažené šraňky, tak podlezu. Naštěstí nejsou, tak dál na most, podruhé přes Berounku a vzhůru, směr Sýkořice. Do kopce přede mnou se škrábe nějaké zelené Kelme, v zatáčkách ho předjíždím, ale taky ho neznám. Ahoj a nashledanou. V duchu počítám, kdo je přede mnou (z původní skupinky, samozřejmě, čelo se nepočítá) – měli by být 4 nebo 5, jsou tam kolegové Havlíček a Seidl, se kterými jsem jel v Libušíně. Za Sýkořicemi vidím dalšího člověka, kdo to je?

Zase se neznáme, navíc je příchozí, takže na něj UAC body nebudou. Škoda. Nicméně za vrškem kopce právě mizí dvojička - žlutý a zelený. Rychle nahoru a už je tu rovina, tentokrát po větru. Musím je dojet. Chvíli střídáme ve dvou, pak se na chvilku chytnu právě předjíždějící vedoucí trojice z 1. divize, ale to snad ne, protestují nohy. Tak dál trpělivě kousek po kousku lesem a před Žilinou už dvojici mám. Je to další zelené Kelme a s ním žlutý kolega Havlíček. Zdravíme se a on si myslel, že jsem před nimi. To by mě zajímalo, kde. Před námi tedy zbývají dva ( kromě …. atd , samozřejmě). Zbytek jedeme ve třech a jak jsem rozjetý, snažím se skupinku roztrhat. Za Žehrovicemi, v posledním brdku před cílem se kolem nás řítí druhé gruppeto z jedničky. Házím si háček a sbohem, pánové. Neměli jste mě nechat samotného v temném hvozdu, to máte za to! V ostrém tempu dojíždím s jedničkou, do spurtu se jim už nepletu a je tu cíl. Čas 2:39, takže o 5 minut lepší než loni. V cíli mě zdraví Kolíkáč, ze kterého se ještě kouří. Prý to dnes nějak přehnal. Je jenom 5 minut přede mnou, no tohle! Nakonec to nebylo tak špatné, z osmi lidí jsem jich dohnal 6. Jenom ty brýle…

P.S.: Nebuďte smutní, doma jsem pacičku slepil a zdá se, že drží.

Nashledanou v Brdech!