CFC Kladno

Remíza na Králi Šumavy

Úvod:

Král Šumavy je pro mě závod roku. Jde o domácí prostředí (ženu jsem si odvezl z Vimperka), je ze všech akcí nejznámější a alespoň podle mě z našich maratónů nejobtížnější. Na start jdu letos podesáté, na dlouhou trať podeváté. Zažil jsem tu už kde co: sníh na Kvildě (1996), bouřku na Churáňově (1997), klikatý dojezd s osmi rumy na přežití (1998), vichřici lámající větve ( 2001), souboj se sběrným vozidlem (2002), ale i lepší chvilky: první absolvovaný maraton (1994), první přežitá dlouhá trať(1995), krásné babí léto a nejlepší čas (1999-9:52) a loňský vzestup o 2 hodiny.

Protože se bojím kopců, zopakovali jsme loni osvědčené horské tréninky (Zlaté návrší, Špindlerovka, Benecko, Klínovec, Bouřňák, Zhůří a další s bonbónkem 22 km dlouhou chorvatskou Učkou). Během sezóny jsem si dal cíl zajet pod 10:30 a udržet se kolegy Petra Nekvindy, který mi loni ujel o 35 minut. Když se mi během roku podařilo shodit 14 kg a dostat se v měřených kopcích zpět na své časy z minulého tisíciletí, přečetl jsem si kuchařku od Lancova trenéra ("Rozhodující jízda") a dozvěděl se, že nízké cíle si klade jen slaboch. Snížil jsem tedy limit na 10 hodin a Nekvindu odsunul v duchu za sebe.

Na startu:

Stojím v šeru v zástupu cyklistů, který po startovním výstřelu energicky pochoduje vpřed ulicemi Klatov. Když se dav rozplynul, nasedám na kolo a vydávám se na trať. Nekvinda (dále PN) vedle mě. Opakuji si taktiku do začátku: nepřehnat tempo a hlídat si PN, aby mi neujel. Neztratit v davu lidí jednoho člověka je od začátku těžší než držet tempo, které nenasazujeme moc vysoko, podle mezičasů jedu asi jako vloni, odpovídalo by první stovce za 4 hodiny. Těší mě, že jsem na tom zjevně lépe než před rokem, protože v ani v kopcích nechodím přes 160 a PN se držím jako nepříliš motivované klíště. A to mi ještě na jaře v Bělči ujel o 13 minut! Míjíme první vetší stoupání před Malonicemi, pak se stáčíme přes Hory Matky Boží, se kterou smlouvám, aby vydrželo počasí a duše. Zdá se mi, že zrychlujeme a vskutku: po chvíli dojíždíme hlasitě rachtající stroj s uvolněným blatníkem a jedním převodem (Po závodě se dozvídám, že šlo o speciál značky Ukrajina a dotyčný jezdec objel dlouhou trať, na kterou si netroufl ani Claudio Chiapucci). Někde po cestě pak potkáváme první šlapky, tedy ty Vinohradské, jde o Honzu a Šemíka. Prohodíme pár slov, ale já musím držet PN který začíná taktizovat: aby mne zmátl, mění barvy, najednou má místo pruhované bundy tmavomodré triko. Na mne si však nepřijde!

Mezitím už se rozednilo, chválíme výhled na hrad Rábí a valíme do Sušice. Za městem je krásně vinuté stoupání po louce s kravami, která v ranním sluníčku vypadá jak reklama na Milku. Podle původního rozvrhu za zavěšuji za PN, který však nasazuje další taktickou fintu: jakmile jsem v háku, postaví se do pedálů a prdí ! V šoku mi nezbývá než zrychlit a zařadit se dopředu, pro jistotu až na špici celé skupiny. Ve sjezdu, kde vzduch proudí přeci jen rychleji, se uklidňujeme a formujeme balíček, který vydrží až na první bufet. Doplňuji vodu a banány a když se sháním po PN, tak nikde není. Určitě mi had ujel! Nasedám na kolo a vydám se ho stíhat. Za chvíli ho ve stoupání nalézám, ale za sebou. Prý proč jsem mu ujel. Tak tomu říkám úskok! V klidu sjíždíme a na dohled už je obávaný trojboj Šimanov-Javorník-Zhůří.

Tak tedy Šimanov: vesnice, sluníčko, louka, krávy, 1. kopec jako kráva, vesnice, rovinka, les, viz 1. V 18% stojce za vsí mi PN poodjíždí, ale je stále na dohled. Okolo silnice hlučí diváci a fotografové, taky jeden bubeník a na stromě číhá párek krkavců. Zavěšuji se za mladou cyklistku přede mnou a provázeni pokřikem "Už jste chlapi nahoře" se prosmýkneme na hlavní silnici. Vydýchávám, dojíždím PN a hurá pod Javorník. Na začátku stoupání dojíždíme dres CFC Kladno a on je to sám sponzor Franta Klika . Zdravíme se , dlouho jsem ho neviděl. Ptám se jestli pojede dlouhou, ale prý není blázen. Pak už se musím soustředit na PN, který zase prdí! A má na to ještě 7 kilometrů! Nezbývá než jít znovu vpřed. Držím pravidelné tempo, sporttestr a nohy jsou zatím v pohodě. Za vesnicí Podzuklín začínají serpentinky věštící zmírnění sklonu. PN mě upozorňuje na krásné výhledy do kraje pod Javorníkem a na pozadí cyklistky před námi. Povídá: "Ty mi ji podržíš a já" Ale zpět k cyklistice. 5-6-7-8 km, decentní kostky a jsme nahoře u hospody. Doprava pak kopec ještě pokračuje poměrně výživnou pasáží asi 2,5 km až k rozhledně, ale my jedeme naštěstí rovně. Ve sjezdu předjíždíme a v mírném stoupání na Řetenice-Nicov se vytváří celkem solidní balíček. Loni jsem to tu na rovině přepálil a zbytečně tahal špice, takže teď jedu opatrně, ale stejně koukám, že mi nikdo nestřídá. Otáčím se na PN a vyzývám ho výrazy, které bych teď přeložil jako "Himbajs, plantážníku, mohl bys mi na rovině pomociť"(c Jaroslav Foglar: Rychlé šípy tahají špice, 1962). PN jde dopředu, prdí, ale naštěstí fouká vítr. Sjezdík-kostky v Kašperkách-další sjezdík-předjíždíme-odbočka vlevo- bufet: 98 km, rovné 4 hodiny. Přijímáme a vydáváme vodu, doplňujeme potraviny a vzhůru na Zhůří. 8,5 km, průměr 6,7%, místy přes 10%. Tady jsem loni zcepeněl, tady mi PN ujel, takže pozor. Zapínám stopky, v srpnu jsem v tréninku jel 43 minut. Letos se jede vysloveně dobře, pro jistotu jedu první a předjíždíme (kde by se mi o tom dříve zdálo). Ve Svojši se kopec trochu narovná, řadíme a zrychlujeme, PN jde dopředu , prdí (nevím jestli to má cenu pořád opakovat, protože tak činí v každém kopci až do cíle, zvláště ke konci mě už vytáčí, protože mu to nedokážu oplatit, tak aspoň ve sjezdech smrkám, což prý taky není k zahození). Zpět na trať. Dojíždíme borce ve strakatém dresu, který, sotva nás uvidí, vstává a rozkmitá tempo ála Lance Aarmstrong, jen se po sobě s PN koukneme, kde se tady vzal. Za chvíli mizí za zatáčkou. Pokračujeme dál, za další zatáčkou už Lance zase vidíme a po cca 2 km ho sjíždíme. Asi myslel, že kopec končí. Ten však, jak ho znám, končí nejméně třikrát a po posledním konci zbývají ještě 2 kilometry. Ještě dva víceprocentní hupy , poslední kilometr je už mírnější a konec, prémie, čas 42 minut, o minutu lepší než v tréningu. Ještě se ze mě nakonec stane vrchař.

Zůstáváme ve třech s žlutomodrým CKKVákem. Pasáž přes Horskou Kvildu kecáme, rozhlížíme se a na tempo nedbáme. U odbočky na Vimperk před sebou u vidíme asi 7 lidí, postřídáme a na Kvildě je dotahujeme. Hup nahoru, Tetřevská slať (tady ležel před 8lety sníh) a krásný sjezd přes Filipovu huť k Modravě. Za Antýglem nahoru a dolů a zase nahoru na Srní, kde potkáváme jezdce z krátké trati. Ty však většinou předjíždíme a dál jedeme asi v 5 lidech. (Loni jsem tu na to byl sám) Fouká protivítr a nikomu se moc nechce pracovat. Tady bychom mohli jet mnohem rychleji, začínáme mít proti plánu ztrátu. Sjezd-kostky-výjezd-Prášily-sjezd- kostky, co kostky, HNUSNÝ KRYCHLE ! Škvíry jsou rok od roku větší, kolo skáče, div se nerozpadne a já s ním. Jenom PN jede klidně a on Vám starý lišák objevil úzkou vyjetou pěšinku těsně vedle "silnice". Tak za ním a za mnou všichni . Konečně asfalt, mírně do kopce, skupinka se natahuje a v dáli už je bufet Skelná. Stojíme tu trochu déle, je třeba uklidnit třes z kostek . Čas 6:30, to je přece jen dost velká ztráta, 10 hodin asi nestihnem, počítal jsem do 6:15, což bychom mohli stáhnout za Špičákem. Dohadujeme se, kdo pojede dlouhou a on jenom jeden člověk, nějaký Peugeot, ale ten dosud stojí u pípy. Vyrážíme tedy s PN dál a dojíždíme si dva lidi ze střední, s nimi nabíráme směr Železná Ruda. Jsem docela rád , že se nejede na Vysoký hřbet, hlavně ten výjezd zpátky po hlavní silnici. Na křižovatce nám dvoustovkáři přejí hodně zdaru a spouštějí se do Klatov. My zamíříme opačným směrem a proti větru se i z kopce spíš ploužíme. Sděluji PN, že "jednou mi fotr povídá, zůstali jsme jen sami dva", když vtom narazíme na spuštěné závory a u nich cyklistu v modročerném dresu KŠ jako já. Vlak nikde a mezi kolegovým kolem a závorou je natažená pavučina. Rozhodujeme se zariskovat a závory podlézáme. (Podle sdělení domorodců prý potom vlak jel ještě týž den) Odbočujeme směrem na Špičák a po chvíli nás dojíždí kolega od závor. Taky podlezl. Protože se mi jede dobře, rozhodnu se PN trochu vyzkoušet a zrychlit tempo. Podařilo se však setřást jenom bratra v modrém, takže jsme zas ve dvou. Na rovince do Hojsovy Stráže střídáme, ale Petrovi to moc nejede. Těším se na 6 km sjezd k vodní nádrží Nýrsko ale ve vsi nějaké HOVADO vykopalo 4 příkopy přes cestu a neuklidilo po sobě.

Brzdíme a přeskakujeme, pak konečně po větru 76 km/h dolů a dál po rovině až do Nýrska na 4. bufet. (192 km, čas 7:48, ztrátu jsme stáhli na 22 minut). Zbývá 60 km a ty začínají zostra stoupáním na Svatou Kateřinu. Zkouším zase PN potrápit a jdu dopředu, tempo kolem 160, předjíždíme jednoho člověka a za chvíli jsme nahoře (oba). Odbočujeme na ohlášenou mizernou cestu, ale rozbitý asfalt nijak nevybočuje z průměru cest stejné kategorie. Po sjezdu však následuje stoupání a za ním další a ještě další a najednou vidím, že jsem nezničil soupeře, ale sebe. Nejede to a nejede, navíc voda v láhvi, kterou jsem naposled doplnil, je nějaká hnusná. Ve výjezdech čím dál víc zaostávám, zpočátku dojíždím aspoň ve sjezdech, ale v zatáčkách do Kdyně už zůstávám vzadu. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Cpu do sebe banán a Karbošnek, vyklepávám nohy a před Kdyní vidím PN asi 1 km před sebou. Beru situaci jak je a trochu s obavou zamířím na Koráb. Místo očekávaných kostek je asfalt, aspoň nějaká dobrá zpráva. Na posledním bufetu pak postává pár cyklistů a hle: PN je mezi nimi. Neujel mi, kamarád. Má u mě bobříka dobrých činů a odpouštím mu všechny prdy (ale že jich bylo!) Hodím do sebe dva kelímky ionťáku a vzhůru na Koráb. Kde se vzala, tam zmizela, krize je pryč a nohy se zase točí. Pravidelným tempem zdoláváme serpentiny, dojíždíme cyklistu před námi a nerozhází mě ani daň z přidaného stoupání doprava do sedla. Sjezd dolů je opravdu pěkný, stejně jako malý Šimanov mezi poli. Za ním po větru mírně z kopce střídáme a jedeme celkem v tempu. Odhadujeme čas - 10 hodin je dávno v trapu, když to dobře půjde, stihneme 10:30. A je tu Poleň, poslední kopec a na silnici už léty vybledlé vzkazy o pivu a guláši. Sbírám síly a kopec se mi jede tak dobře jako nikdy. Předjíždíme 3 lidi. Původně jsem si říkal, že pokud dojedeme spolu až sem, zkusím PN nastoupit a ujet, jenže co s tím teď, když na mě čekal. To by Mirek Dušín neudělal. Na vršku tedy nabízím remízu s tím, že spurtovat nebudu. PN přijímá a do Klatov dojíždíme ruku v ruce. Díky spolupráci na rovině předjíždíme ještě jednoho člověka. Před stadionem vlevo zahlédnu oranžové dresy s slyším halekat "Hele Michal" Jsou to Kolíkáč s Bigmigem, dávno už v cíli. Další však přehluší zástup Petrových blízkých i vzdálenějších příbuzných, provolávajících mu slávu. A je tu cíl, čas 10:27, přijímám pozdravy šlapek a polibek Petrovy ženy.

Závěr:

Sčítám plusy: krásné počasí, nové brýle R2D2 se slevou 200Kč, dobrá forma, stabilní tempo a čas zlepšený o 45 minut, Nekvinda mi neujel

a mínusy: desítka nepokořena, krize po Svaté Kateřině, Nekvindu jsem neporazil.

Vychází mi slušná remíza, po druhém pivu spíše výhra v prodloužení.

P.S.: Pokud někomu přijde reportáž dlouhá, tak je to tím, že trať byla dlouhá.

Z Kladna Michal Novák

15.9.2004 Kolbaba