CFC Kladno

Zdejcinský masakr

motorovou pilou

Jak se zdá, titul "Nejtěžší závod UAC", kterým jsme si kdysi troufi označit náš podnik Kolem Posázaví, má svou váhu a potažmo přitažlivost. Jak jinak si totiž vysvětlit úpěnlivou snahu Vinohradských šlapek v čele s Pavlem Diablem Zachem napěchovat na co nejmenší prostor závodu Strade Zdejcina co nejvíce kopců, zatáček, děr a jiných atrakcí. Nu, předběhli nás ... O tom svědčí nejen bezmála dvoutisícové převýšení na 85 kilometrech, ale hlavně ohlasy účastníků, kteří mimo jiné navrhovali přejmenovat Křivoklátské peklo na Nebe a závod samotný označili jako masakr. A ta motorová pila se nabízí při pohledu na profil. To je všechno pěkné, jenže když se podíváme na výsledek, nezbývá než parafrázovat dávný výrok o fotbale a Německu:
V UACu jezdí dvě stovky cyklistů, závodí se na rovině, do kopce, ve spurtu a v časovkách a vždycky vyhraje Nežerka. Venca si totiž možná nevšiml, v jakém terénu se pohybuje, možná nezná filmové horory, zkrátka se sebral, objel si závod sám a zbytku prořídlého závodního pole nadělil bezmála 6 minut. Prostě masakr. A proč tedy ve druhé divizi stejně suverénně nevyhrál vyhlášený král kopců Miroslav Kakač ? Bůh ví. Možná proto, že někdy zkrátka všeho moc škodí.
I Zdejciny.

Na každý pád Pepanovy Vary

Vlastnoruční reportáž málem Top10 závodníka CFC

To že budu moci jet KV-U jsem se dozvěděl dva dny před závodem. Rrychle jsem se přihlásil, ale vyvstal problém s dopravou do Karlových Varů. Naštěstí jsem v pátek večer seděl v hospodě s ředitelem Unhošťského muzea a ukázalo se, že muzeum dělá závodu zázemí a že mi zajistí odvoz. Pivo střídalo pivo a upekla se sázka. Vsadil jsem se, že budu v závodě do 10. místa. On říkal že nebudu, že tam jezdí borci, co to dají pod 2:30, ale formu jsem měl dobrou a očekávání velké, tak jsem si to chtěl prostě okořenit. Byl jsem strašně nervózní, nemohl jsem vůbec spát a ráno jsem nemohl ani pořádně jíst. V autobuse jsem se nakonec trochu vyklidnil a na startu už to bylo dobré. Hodně mi pomohly rady od Kolbaby. (redakčně zvýrazněno) Vzorně jsem se připravil, rozjel a před 10. hodinou stál na karlovarské silnici spolu asi s devadesátkou cyklistů odhodlán ujet 100 km a pěkně si zazávodit. Kdo byl v té devadesátce. Z našich známých z UACu především Radek Procházka, Míra Thuma, 4 lidi z Markusu, několik borců z Alltrainingu a hlavně Vitas. Přiznám se, že jsem doufal v lepší umístění než jen do desítky. Cíl byl jasný. Uviset první skupinu tak dlouho, co to půjde, hlídat Vitase a Radka a třeba se pokusit dostat i do spurtu, nebo zkusit skočit do nějakého úniku. Začalo se zostra, ale první kopec na pátém kilometru jsem vyjel v popředí balíku. Byl to první závod, kde jsem byl opravdu jeho poměrně viditelnou součástí. Nelíbilo se mi, že se o špic dělí malý počet lidí, zejména Vitas a já. Ostatním se dopředu nechtělo. Párkrát to zkusil Markus a opět jsem to byl já, kdo jejich nástupy chytal. V největším sjezdu se nám s Frantou Kozlem podařilo poprvé peloton trochu natáhnout. Já jsem teda ujel hlavně proto, abych se nepřimotal do nějakého pádu. Chvíli před Petrohradem jsem zkusil nastoupit s jedním borcem z Alltrainingu, ale vítr nám to ztěžoval a peloton nás po chvíli pohltil. Možná to byla rozhodující chyba, protože po pěti kilometrech přišel za Petrohradem nejtěžší kopec na trati. Tam za to vzal Radek Procházka a Vitas hned za ním. Pokusil jsem se je viset a jeli jsme kus ve třech, ale pak jsem začal ztrácet a vystoupil jsem si. Neměl jsem sílu. Ujelo sedm lidí a my utvořili asi v 10 lidech druhou skupinku. Na vrcholu mělo čelo náskok asi 40 metrů. Zkusili jsme to tedy poctivým střídáním, ale sjet se nám je nepodařilo, i když jsme je asi 10 km viděli před sebou. V klidu jsme tedy střídali a přejeli všechny brdky i obávaný Krušovičák. Dle informací jsme měli ve Strašecí ztrátu asi 3 minuty. Ještě jsme to zkusili, ale už jsme je ani neviděli, tak jsme se spíš asi už podvědomě šětřili na závěr. Ten se pro mne přiblížil rychleji, než jsem čekal. Na rovině za Tuchlovicemi šel jeden kluk ze sedla a hodil vlnu, nacouval do mne a já to neustál. Skácel jsem se a přeze mne další tři lidi. Všichni v pořádku? Asi ano, naskákali na kola a odjeli. Já byl odřenej, ale nezlomenej. Klepaly se mi ruce, jeden kluk z doprovodného auta mi pomohl nasadit řetěz, ale kolo nejelo. Co to? Pak jsem na to přišel. Obrovská osmička na zadním kole. Jet se s tím nedalo. Naložili mě do auta a dovezli do cíle. Teda před cíl. Cíl jsem prošel kulhající, krvácející, kolo vedoucí a stejně mi pár lidí zatleskalo. Závod mě nadchl. Svoji krajinou a trasou. Tím, že se nejede po okruhu. Tempem, ujel jsem 85 km průměrem 38 km/h. Organizací a zabezpečením. Policejní, motorkový, a automobilový doprovod. Paráda. A hlavně jsem si ukázal, že na to mám a že jdu správným směrem. Sázím další sud piva, že příště ten závod dojedu. Josef Vermach v.r.